Moc jsem si ho nevšímal. Zůstal jsem stát uprostřed místnosti a nevěřil vlastním očím. Co je zase tohle? Můj obraz se odrážel v obrovském zrcadle, které zakrývalo celou stěnu. Něco tak perverzního jsem dlouho neviděl.

Do toho začala Eva peskovat Tomáše: „Tak co, už to máš? Prosím tě, co to děláš? Ukaž! No tak, šoupni se. Ty si horší než můj otec a ten počítačům vůbec nerozumí."

Tomáš se na mě podíval, jako by hledal spřízněnou duši. Jenže já ho odbil jen nepřítomným úsměvem. Kdo si dá na zeď něco takového? Širokoúhlou obrazovku, prosím. Ale zrcadlo? Byl jsem z toho úplně paf, sotva jsem si všiml, že mi Tomáš něco povídá.

„Vidíš tam duchy?" zeptal se a vstal. „Pěkný co? Evy nápad."

„Jo, jo. Rozhodně zajímavý. Jak dlouho tu bydlíte?"

„Moc dlouho ne," řekla Eva a vypnula počítač. „Vždyť to vidíš. Pořád je to takový holobyt. Mám spoustu nápadů, ale nestíhám je realizovat." Hlavně, že tu máš to zrcadlo přes celou stěnu, napadlo mě a ona pokračovala. „Zatím jsme sem dovlekli jen pár věci. Stolek, gauč, abys měl kde spát. Nicméně kolaudaci už máme za sebou. Tomáš pozval pár lidí z práce. Bylo to velká akce."

„To si dokážu představit."

„Nedokážeš," zasmála se Eva. „Týden na to Tomáše povýšili." Rozesmál jsem se. Dobrá strategie.

„Moc se nesměj," řekl Tomáš. „V podniku se chystaly změny. Propouštění. Každý se bál o flek. Uznávám, trocha vypočítavosti v tom bylo, ale co bys neudělal, aby sis udržel místo? Zvlášť tady, kde se práce hledá tak těžko. Vlastně nám tím takříkajíc zachránili životy. Nemám pravdu, Evičko?"

Evička přikývla, přivinula se k němu a oba se na sebe láskyplně podívali. Chápal jsem je. Nejspíš splácejí hypotéku, ani jeden z nich si nemohl dovolit o práci přijít.

„No nic, naštěstí je to za námi," řekla Eva a s počítačem v podpaždí obešla podél zrcadla stůl. „Snad ti nebude vadit, když už si půjdeme lehnout?"

Najednou stáli přede mnou a já si uvědomil, že už z nich nejsem nervózní. Čas všechno zahojil, tak to má být. Eva mě obejmula a dala mi pusu na dobrou noc.

„Buchty máš na stole. Vodu si natoč v kuchyni. Ručník jsem ti přehodila přes umyvadlo v koupelně, to jsou ty druhé dveře na chodbě, hned vedle záchodu. Ještě nějak ti můžu pomoct?"

„Heslo na wifi, jestli ji tu máte?"

„D R N I CO L A E S T U L P," hláskovala Eva „všechno velká písmena a dohromady."

„Počkej, to si nemůžu zapamatovat," usmál jsem se.

„Jistě, Tomáš ti ho napíše. Viď, miláčku?"

Miláček přikývnul a odešel. Za chvíli se vrátil s papírkem v ruce.

„Drnicolaestulp?" zopakoval jsem jako by to bylo jedno slovo. Něco mi to říkalo. Ale co? „Znamená to něco?"

„Jo, pro Evu celkem dost," řekl Tomáš a dál to nerozebíral. Rozloučil se mnou a nechal mě samotného.

Bylo už dávno po půlnoci, ale spát se mi ještě nechtělo. Jenže co tady bez televize, bez knížky? Škoda, že ho drží tak zkrátka. Takhle si akorát můžu před zrcadlem vymačkávat beďary.

Aspoň se vysprchuju, napadlo mě a začal jsem se svlékat. Kalhoty jsem měl na půl žerdi, když jsem se zarazil. Na nohách mi vyskočila husí kůže a otřásl jsem se zimou. Co zimou? Kosou! Jak to že jsem si toho dřív nevšiml? Snad jen díky mikině, kterou jsem si nesvlékl a tomu, že jsem se tu celou dobu cítil jako na trní. A taky mě zmátla Eva, prohánějící se po bytě jenom v županu. To je tak horkokrevná nebo už je v přechodu?

Hodina u bývaléKde žijí příběhy. Začni objevovat