„Karle! To je let. Ale vůbec si se nezměnil."

Milosrdná lež. Z hlavy mi zmizela polovina vlasů, a kdybych nebyl dohola, nejspíš bych nosil přehazovačku. I s váhou jsem za tu dobu pěkně pohnul. Naštěstí při mé výšce nebyl blížící se metrák až tak vidět.

Zato Tomáš, parchant jeden, vypadal skvěle, zrál jako víno. A ta postava, škoda mluvit. Ženský mu stále musely padat k nohám.

„Tak jak se máte?" vykoktal jsem, když jsme procházeli chodbou a míjeli jedny dveře za druhými. Ložnice, záchod, koupelna, dětský pokoj, tipoval jsem a zůstával ve střehu. Mohli se do mě kdykoliv pustit.

„To víš, práce, práce, práce," odpověděl Tomáš. „Dělám u jedné stavební firmy. Bouráme, stavíme. Pořad dokola. To bys nevěřil, co jenom tady přijde baráku k demolici."

„Vážně?"

„Jo, jo. Staré musí ustoupit novému."

„Jak říkáš. Hele, tady jsem si dovolil přinést něco ze své zahrádky," řekl jsem, když jsme došli na konec chodby, kde se dalo jít vpravo do kuchyně anebo vlevo asi obýváku.

„Ukaž." chňapl Tomáš po flašce, až jsem sebou cukl. Podíval se na etiketu. „Cabernet Sauvignon, hmm, může být."

„To určitě!" Eva víno okamžitě zabavila a láhev postavila na kuchyňskou linku. „Na to budete mít času dost. Dobře víš, že zítra...co zítra, dnes ráno, brzo vstávám. Potřebuju se vyspat a na vaše halekání nejsem vůbec zvědavá."

„Ale...," zkusil to ještě Tomáš.

„Nic. Už jsem řekla."

A je to tady, napadlo mě, jak se rozjede, omlátí mi všechno o hlavu. Potrat, ke kterému jsem ji více méně přinutil, i ten rozchod potom. Jo, byl jsem sráč, ale už jsem se změnil, chystal jsem si v duchu obranu. Co bych asi tak ve dvaadvaceti dělal s dítětem? Zvlášť když tobě nebylo ani dvacet. Ano, máš pravdu, zmizel jsem jako pára nad hrncem, ale věřil jsem, že to tak bude lepší. Pro nás oba. Ano, já vím, odešel jsem, když jsi mě nejvíc potřebovala. Vůbec netuším, co si si musela vytrpět. Přišla jsi o dítě, tedy spíš o zárodek nového života, shluk buněk... a do toho ještě já. Promiň. Člověku až časem dojde, jaký byl idiot.

Teď už určitě máš kupu dětí. Chtěla jsi nejmíň dvě, viď? Kdepak jsou? Spí. Samozřejmě, vždyť už je po půlnoci. Nikde jsem ale neviděl dětské boty ani oblečení. Možná jsou u babičky.

Naštěstí Eviny hromy a blesky prakticky okamžitě vystřídala modrá obloha a v ruce se jí objevil talíř plný buchet.

Oddechl jsem si. Ale přesto, nebo možná právě proto jsem se jí chtěl omluvit. Jenže dřív než jsem se nadechnul, odhodlání mě opustilo. Vytušil jsem, že bude lepší počkat na vhodnější příležitost. Až budeme sami.

„Určitě máš hlad," zeptala se.

„Nemůžeš jí dát košem," řekl Tomáš. „to by ti neodpustila."

„Nevtírej se, miláčku. Tu flašku stejně nedostanete. A mimochodem, už jsi mi koupil lístek na vlak? Ne? Tak hybaj!"

Tomáš teatrálně sklopil uši a odešel do obýváku.

„Chlap potřebuje pevnou ruku," usmála se na mě Eva.

„Koukám." Ještě, že jsem zdrhnul, proběhlo mi hlavou. „Buchtu si samozřejmě dám."

„Nemusíš," řekla, ale já věděl, že jestli chci udržet tohle křehké příměří, tak musím.

Přesunuli jsme se vedle, kde už na rozloženém a povlečeném gauči seděl Tomáš. Skláněl se nad notebookem položeným na nízkém stolku.

Hodina u bývaléZde žijí příběhy. Začni objevovat