DARK MOON is my GANG

#11.

Ocitla jsem se ve vyhřáté místnosti. Ve tmě. Neviděla jsem ani na krok. Když v tom se ozval hrom tak hlasitý, že jsem vyjekla. ,,N-Nicku?" Udělala jsem krok v před a rukama máchala před sebou. Zavolala jsem znovu jeho jméno, a hned se s něčím svalila na podlahu. Nebo spíše s někým.

Ozvala se rána od dopadu, a později hlasité dýchání. ,,Niku?" Řekla jsem roztřeseně. ,,No?" Promluvil přidušeně. ,,Můžeš oddělat tu ruku?" Zasyčela jsem. ,,Jakou ruku?" Brouknul, a můžu říct, že se právě teď ušklíbl. ,,Nedělej blbého! Moc víš jakou ruku!" Došla mi trpělivost. Jako, ví co se mi stalo a ještě si ze mě bude teď dělat prdel a chmatat mi na zadek?! Tak to ne!

Cítila jsem, jak se mu pobavením zvedal hrudník, z toho jak se přidušeně smál. Asi jsem těžká no... Prudce jsem se z něj zvedla. Narovnala jsem se. ,,Kde je vypínač" Začala jsem znovu rukama hledat určenou věcičku. Cítila jsem jak se zvedl. ,,Někde by tu měl být." Řeknul a taky začal hledat. ,,Jsi u sebe doma ne? Tak bys to měl vědět." Plácla jsem se do čela. Tak jsme tam tak pochodovali ve tmě a hledali vypínač. Párkrát jsem málem rukou švihla Nicka když jsem udělala prudší pohyb.

Rána.

S nadskočením jsem se otočila k tomu zvuku. ,,N-Nicku?!" Zavolala jsem. Nic. Ticho.Dostala jsem strach. Co když se skácel na schody, ale nějak blbě na krk a teď se nějak zranil? Zmocnila se mě panika. ,,Niku!" Zavolala jsem jeho jméno, a popošla pár kroků. Najednou jsem znova upadla, kvůli jedné věci na podlaze. Co když to byla Nickova bezvládná ruka nebo noha?! Zrychlil se mi dech. Natiskla jsem se zády ke zdi, která se tam jaksi záhadně zjevila. Přitáhla jsem si nohy k tělu a nechala slzám volný průchod. Zabořila jsem hlavu mezi tělo a kolena. Najednou světlo. Ostré světlo se mi vpálilo na hlavu. Zvadla jsem pohled, k pobavenému Nickovy, ležíc kousek ode mě s baterkou v ruce. Teď mi došlo, že jsem skutečně zakopla o jeho nohy.

Vyděšeně jsem pozorovala jak se mi tlemí. ,,Ale, že by se nebojácná Elizabhet bála a měla o mě strach?" Zakřenil se. Utřela jsem si slzy a postavila se. ,,Ha ha... dost vtipný. Raději ukaž, kde je vypínač. Sednul si do tureckého sedu a neustále mě pozoroval. ,,A nesviť mi do ksichtu!" Zakřičela jsem, protože ostré světlo z baterky mi na oči nedělalo dobře. Usmál se, a světlo baterky přemístil na vypínač vedle vchodových dveří. Rychlo chůzí jsem si to šrádovala k němu, a stiskla ho. Větší, laděné do šedé barvy místností, se rozlilo světlo. Otočila jsem se na Nika, stále sedícího na zemi. ,,Tos nemohl rozsvítit hned, jak jsme vešli?" Snažila jsem se o neutrální hlas. Celkem se mi to dařilo. Zavrtěl hlavou na náznak nesouhlasu. Povzdychla jsem si.

,,Chceš čaj?" Postavil se. Najednou přestal bít vysmátý a pobaven mnou. Byl teď starostliví a ohleduplný. Nic jsem neřekla, a jen přikývla. Až teď mi došlo, v jaké situaci jsem. Že jsem u něj doma s docela odvážným oblečením a navíc mokrá z deště tam venku. Sklopila jsem zrak, aby neviděl mé rudnoucí tváře. Uviděla jsem, že na podlaze jsme nechali zablácené stopy. aSkopla jsem boty z nohou.

Došlo mi, že uvolnit se, by nebyl zas až tak špatný nápad. ,,Můžu se-" ,,Osprchovat? Klidně. Přinesu ti nějaké věci od mámy ze skříně." Položil mi ruku na rameno, a hned na to se ode mě vzdálil. Pohlédla jsem na něj. Své blond vlasy měl jako vždy rozhozené do všech světových stran a kapaly mu z nich kapky deště. Svýma modrýma očima jako safír, se bedlivě vpíjel do těch mích smaragdových. Kapala z nás dešťová voda rovnou na zem. Ale ignorovali jsme to. Z ničeho nic jsem udělala krok, a on hned také. Už jsme měli mezi sebou jen půl metru.
Pomalinku jsem mrkla, ale nešlo spustit z očí ty dvě pomněnky zvané jeho oči. Až teď jsem si povšimla, jak má pevné rysy na obličeji. Jak nebezpečně krásnou má tvář. Byla jsem jak v transu.