Poslední akční hrdina

165 1 2

Ahoj, jmenuji se Arnold. A jsem spermie!
Trochu jako při prvním setkání anonymních alkoholiků, co? Ale chtěl jsem vás hned uvést do obrazu, abyste si nemysleli bůhví co.
Poslední dobou už to tady dole mezi nohama není, co to bývalo. Co starému pánovi umřela manželka, nikdo z nás nebyl venku. Pryč jsou ty časy, kdy se tu bouchalo šampaňské, takřka obden a později, když staříkův penis vydržel salutovat aspoň třicet sekund. Ale od té doby? Zmar, beznaděj.
Ani krvi z mozku se sem nechce. ‚Zbytečná práce,‘ říká. ‚A to jenom proto, abych staříka upozornila, že se mu chce na malou? Zapomeňte!‘
A je to tak dobře. Když si uvědomíte, že některým nováčkům by případné ztopoření údu mohlo zamotat hlavu a dalo jim planou naději, že už brzy půjdou do akce. Nebo by jim povolily nervy už při prvním lechtivém snu, a zatroubili do útoku.
Ano byli tady i tací, v dobách, kdy šéfův krok byl pevnější, a moč drtila porcelán. Musel to být strašný pocit, když si uvědomili, že je nečeká lůno přitažlivé ženy, ale bídná smrt v šéfově ochlupení. Amatéři! Na druhou stranu, aspoň umírali v blízkosti svých nejbližších.
Náš poklidný život tady dole dráždí snad už jen jediná věc. Vždy první sobotu v měsíci se stařík nastrojí a zapudruje jako na vlastní pohřeb a vyrazí s kamarády do klubu na bridž. Nikdy jsem nechápal, jeho zalíbení v této hře, jako i jeho jiné zlozvyky (příliš těsné slipy), ale je to aspoň drobný náznak povyražení, který skýtá jisté možnosti. Samozřejmě ne velké, s partou přestárlých karbaníků.
Jak šel čas a některým z šéfových kamarádů docházel dech, jejich sestava se několikrát proměnila a jejich věkový průměr klesl. Ne o moc, ale přeci. A tak naše akcie drobně stoupají. To víte, ti mladší jsou vždycky trochu víc pro nějaké to dobrodružství, nějakou tu špatnost.
Na karty se šlo i první květnovou sobotu, na kterou, toho roku, připadal svátek práce. Ale tentokrát se nesetkali v klubu, jak bývalo zvykem, ale u toho nejstaršího z nich, kterému říkali Rudolf.
Jejich společnost sdílela i drobná brunetka, která, jak se ukázalo, kartám vůbec nerozuměla. Bylo těžké odhadnout, ke kterému z těch dědulů vlastně patří, protože do klubu chodili zásadně bez dámského doprovodu. Ale ať to byla něčí dcera, manželka nebo jiná odnož zlatokopky, okamžitě bylo vidět, že její přítomnost našemu šéfovi nesvědčí. Pořád po ní jedním okem pokukoval a jeho hra stála za starou belu. Což párkrát okomentoval i jeho karetní partner.
Nejhorší bylo, když se u něj zastavila a on plnými doušky nasál její parfém. Najednou si připadal jako za mlada v rozkvetlé aleji. Stála tam snad věčnost, která rozbušila šéfovo srdce natolik, že ho tam nakonec málem i poslala.
U nás dole nějaký blázen bez mého svolení vyhlásil poplach. A když se dívka naklonila přes šéfovo rameno pro drink, čímž odhalila bujný dekolt, málem spáchal sebevraždu. Jen tak tak, že jsme ho trhli zpátky.
Šéf ucítil její vlasy, kterak ho začaly hladit po tváři a její teplý dech, který propůjčoval verše básníkům. V tu chvíli mu začalo být studno. Jeho duše gentlemana ze staré školy prostě nedokázala přenést přes srdce, že mu imponuje žena některého z jeho přátel. Zakryl si proto tvář kartami, za nimiž se propadal hanbou a takřka neznatelně se odtáhl.
To ale dívce nezabránilo, aby ho dál v plétala do svých sítí.
Když mu jako omylem její ruka stanula na stehně, málem dostal infarkt. Ten téměř skutečně přišel, když ho do vzduchu vynesl burácející trojhlasný výkřik. Leknutím v první chvíli nevěděl, co se děje. Až o chlup později si uvědomil, proč jeho společníci řvou jako smyslů zbavení a proč se při tom řehtají a tleskají.
„Překvapení!“
I nám následně došlo, co se stalo. Ta dívka byla narozeninový dárek, na který jsme tady všichni tak dlouho čekali. Vědět, který z těch starejch pardálů to vymyslel, okamžitě mu postavíme pomník.
Kolik vlastně šéfovi bylo? Po pravdě, od jisté doby jsme to přestali počítat. Zvlášť když i on sám své narozeniny po dovršení určitého věku odmítal slavit. Možná ale, víc než pro něj, byla každá další svíčka na dortu frustrující pro nás. Zejména, když si uvědomíte, že každým dnem se stáváte míň a míň potřební.
Nicméně tenhle dárek byl přesně to, co jsme potřebovali. Jako polibek od prince, po němž krásná dívka procitne. S tím rozdílem, že tentokrát to bylo naopak. Ale byl tu jeden háček. Náš starej!
Překvapený a stále dost vyděšený šéf nevěděl, co dělat. Očima prosil o záchranný kruh, ale ani jeden z kamarádů mu ho nehodil. I když nepochybuji, že by si to každý z nich s ním rád vyměnil.
Dívka chytila šéfa za ruku a přinutila ho vstát.
„Jmenuji se Vlasta,“ řekla s takřka neznatelným přízvukem a usmála se.
„Petr,“ hlesl šéf a naposledy se podíval na majitele domu, Rudolfa. Ten ale jen mrkl a spiklenecky vztyčil palec. Šéf polkl, ucítil sucho v ústech. Nebylo cesty zpět. To bude moje smrt, prošlo mu hlavou, ale nechal se táhnout chodbou do jednoho z pokojů.
Tady dole to nikdo tak černě neviděl. Kdepak konec, my jsme se začali připravovat na nový začátek. Jestli jsme byli stvořeni pro velkou věc, tak tohle byla nejspíš naše poslední šance.
Vlasta posadila šéfa na ne příliš pohodlnou postel a začala se svlékat.
I krev v té chvíli vycítila, že se tu děje něco mimořádného, co by se nemuselo opakovat.
To už byl i šéf tak, jak před ženou už dlouhá léta nebyl. Ještě ne úplně nahý, ale i tak se trochu styděl.
Dívka po chvíli laškování do sedícího starce jemně strčila, a on se položil na znak. Pak jen v kalhotkách k němu přisedla a zajela rukou do slipů.
Zřejmě to způsobila špatná osvěta, kterou nová krev v starcově těle měla, ale jakmile se Vlasta dotkla penisu, ten se sesypal jako domeček z karet. Dívku to však nevyvedlo z míry a pokračovala v tom, za co byla placená. Rukou, ústy si netroufala. Jenže uvést šéfův pij do provozu, bylo stejně těžké, jako přinutit nebožtíka k životu.
Když už se dívka chystala celou akci ukončit, stařík se pochlapil.
Nechci se chvástat, ale lví podíl jsem na tom měl já. Organizační schopnosti byli vždycky mojí doménou. Jenže pak přišel šok.
O té věci, kterou Vlasta nazvala čepičkou, jsme tu měli jen kusé informace, ale i tak jsme se všichni zděsili. V době šéfova mládí nic takového nebylo, nebo alespoň on nic takového nepoužíval. Prostě i jeho poznamenali děti květin. Ale co jsme tak zaslechli, čepička nebyla naším úkolům vůbec nakloněna. Na druhou stranu to byla výzva.
A tak když mu ji nasadila, vyhlásil jsem stav nejvyšší pohotovosti. Jako služebně nejstarší jsem shromáždil to nejlepší, co bylo k dispozici a takřka okamžitě, co na tu gumovou věc Vlasta nasedla, jsem zavelel do útoku.
Byli jsme rychlejší než kulka, připraveni poprat se s osudem. Teď anebo nikdy!
Držel jsem se uprostřed a zblízka viděl to spermaprolití. Tisíce kamarádů vržených proti ohavně páchnoucí pryži. Z jejich tváří ani nestačil zmizet ten odhodlaný úsměv, s kterým se vrhli vstříc svému osudu. Hrůza!
Už jsem se také smiřoval se smrtí, když jsem znenadání spatřil dírku, kterou před chvílí proklouzl jeden z nás. Vletu jsem se roztočil a zamířil k ní. Jenže ouha, byla menší, než jsem si myslel a zůstal v ní trčet na půl žerdi. To víte, léta strávená v nečinnosti se na těle musí projevit.
Pomalu jsem se loučil se životem, když mě vyburcovala představa, že ten záprdek se tam dostane a já ne. Vší silou jsem se zapřel o pryž a odkopl se od povadajícího penisu.
Ani nevím jak, ale najednou jsem byl volný! V temném prostoru, kde několik délek přede mnou se kmital ocásek tenké spermie.
Naštěstí v téhle branži platí víc zkušenosti než rychlost.
Opatrně jsem se k němu přiblížil. Už z dálky bylo vidět, že zpomalil a začal se opájet vlastní důležitostí. Jeho chyba!
Zaútočil jsem. Využil jsem mrtvého bodu v spermoníkově zpětném vidění a dostal se před něj. Zdálo se, jakoby si mě ani pak nevšímal, a tak jsem mu trochu nesportovně naznačil, kde je jeho místo a švihl mu ocasem před obličejem. Tedy alespoň jsem si myslel, že jsem dostatečně daleko, abych ho jen pozlobil. Jenže konec ocasu se mu vpálil do obličeje jako cejch na tělo nenapravitelného zlodějíčka, a on zařval.
Ježiši, to jsem opravdu nechtěl. Měl jsem v úmyslu se mu okamžitě omluvit, ale nedostal jsem příležitost.
Jeho reakce byla přesně taková, jakou jsem měl od týpka jeho zrna očekávat. Pln zuřivosti mě dohnal a z boku do mě najel. Jen tak tak, že jsme se nesrazili. Úplně mě tím vyvedl z míry. Abych se mu vyhnul, strhl jsem řízení na druhou stranu a v jednu chvíli jsem se plnou rychlostí řítil proti neprostupné zdi.
Tak na tohle jsem vážně netrénoval, napadlo mě, když jsem konečně dostal pod kontrolu vlastní pohyb a napumpovaný vztekem začal pronásledovat svého soka.
Byl několik délek přede mnou. Nehybný. Jen tak pozoroval, jak se s tím vypořádám. Věřím tomu, že kdyby měl prostředníček, ukázal by mi ho.
Jenže na to si kámo, budeš nějaký ten měsíc muset počkat. Jestli se toho dožiješ!
Vyrazil jsem proti němu s takovou vervou, že se nestačil divit.
Bez ohledu na následky jsem do něj vrazil a tlačit ho před sebou jako buldozer. Jenže jsem se přepočítal. Strašně přepočítal!
Měkká blána, do které jsem ho chtěl zalisovat, nás vcucla bez nároku na možnost úniku. Byli jsme tam, kde jsme vlastně chtěli být, ačkoli o to ani jeden z nás nestál.
Žít pospolu v jednom vajíčku, byla asi ta nejhorší věc, která nás mohla potkat. Spolu a navždy. Podívali jsme se jeden na druhého a okamžitě se k sobě otočili zády.
To bude fakt pěkných devět měsíců, napadlo mě. A co pak? Ne. Dál jsem se ani dívat nechtěl. Hrůza!
Podvědomě jsem začal hledat někoho, kdo je na tom hůř než já a vzpomněl jsem si na Vlastu. Ještě o tom sice nevěděla, ale dokázal jsem si živě představit, co jí s námi dvěma čeká. Od porodu, až po bezesné noci vyplněné nikdy nekončícím kojením. A to bude jenom začátek. Trochu drsný způsob, jak si zapamatovat jeden ne zas tak dobře placený kšeft a jednu fakt špatnou značku prezervativů. Na mysli mi vytanula otázka: Nechá si nás?

Poslední akční hrdinaPřečti si tento příběh ZDARMA!