Minulý díl:

"Nemusíš se bát. Tobě se nic takového nestane," políbil mě do vlasů. "Věřím ti," usmála jsem se a odtáhla se od něj. Utřela jsem si tváře od slz a stoupla si. "Nechtěli jsme jít do té kuchyně?" podívala jsem se na něj. "Chtěli," kývl. Stoupl si přede mě a jemně mě políbil.

"Bude mi to chybět," šeptla jsem. "Nemysli na to. Žij přítomností," pohladil mě a společně jsme šli do kuchyně. To, co jsem uviděla, mě dostalo...

______________

"Děláš si srandu?" vydala jsem ze sebe po chvíli. "Co? Tobě se to nelíbí?" začal panikařit. "Cože? Ne! Mně se to líbí. Strašně moc," podívala jsem se na něj s úsměvem.

Přede mnou se tyčil ozdobený jídelní stůl s krásně vonící večeří. "To jsi uvařil nebo objednal?" podívala jsem se na něj s úšklebkem. "Půl na půl," zasmál se a já s ním.

"Račte si sednout, madam," pobídl mě a odsunul židli. "Oh, jaký to gentleman," neodpustila jsem si. "Snažím se," přikývl a sedl si naproti mně. "Řekneš mi, co jsi vařil a co ne?" podepřela jsem si bradu rukami. "No, tu ovocnou mísu a pohár jsem udělal já, nazdobil jsem stůl, akorát ta čína je objednaná," usmál se nevinně. "Ale jak to, že jsem neslyšela zvonek?" nadzvedla jsem jedno obočí.

"Slyšel jsem auto," pokrčil rameny. "Ach, tak," kývla jsem. "Tak se do toho pustíme, ne?" znovu se usmál. "Určitě," odpověděla jsem mu a nabrala trochu zmrzlinového poháru na lžičku. Podívala jsem se na Liama a začala se smát. "Co?" zvedl ke mně nechápavý pohled.

"Ty se vážně bojíš lžiček?" ukázala jsem na vidličku, kterou držel v ruce. "Kdyby ses s ní málem udusila, taky by ses jich bála," zamumlal nafučeně. "Já vím, je to trapné, ale nemůžu za to," ozval se po chvíli. "Co je trapné?" zeptala jsem se, i když jsem věděla, co tím myslí.

"To, že se bojím lžiček," povzdechl si. "Není to trapné," zakroutila jsem hlavou. "Ne?" nasadil pochybovačný pohled. "Ne. Přijde mi to sladké," zazubila jsem se.

Na to nic neřekl, jen se usmál. Dál jsme jedli mlčky. Po večeři, která trvala půl hodinu, jsme se vydali zpátky do Liamova pokoje. "Řekneš mi o sobě něco víc?" podívala jsem se na něj.

"Co bys chtěla vědět?" pohladil mě po líčku. "Nevím. Cokoliv," položila jsem svojí ruku na tu jeho. "Já ale nevím, co bych ti měl říct," pokrčil rameny. "Tak třeba něco z tvojí minulosti," zašeptala jsem. 

"A není teď řada na tobě?" zašklebil se. "Jak jako?" nadzvedla jsem jedno obočí. "No, abys mi řekla ty něco víc o sobě," cvrnknul mě do nosu. "Co bys chtěl vědět?" podepřela jsem si hlavu a to cvrnknutí přešla bez poznámky na jeho osobu. "Něco o tvojí rodině, třeba?" odpověděl mi otázkou. "Tak fajn," přikývla jsem a začala mluvit. "Mám mladší sestru Grace a otce. Matka mi před půl rokem a něco zemřela kvůli rakovině, kterou zdědila po babičce. Táta se jmenuje Finn a pracuje jako šéfkuchař. Gracie má jedenáct a pořád mluví o tom, že jednou bude učitelkou ve školce. Snad se jí to splní, když já svůj slib, který jsem dala matce, nesplním," povzdechla jsem si, když jsem dořekla poslední větu.

"Jaký slib?" položil mi otázku. "Že vystuduju práva. Říkala jsem ti, že jsem studovala na Canbridge," pousmála jsem se. "Jo, říkala. A nevyhodí tě?" pohladil mě po paži. "Asi ne. Seth mi říkal, že tam volal a oznámil jim, že jsem nemocná," prootočila jsem očima. 

"Nech mě hádat, označil se za tvého nejmilejšího přítele, který se o tebe bude starat, aby ses co nejdříve uzdravila," zasmál se. "Jak to víš?" sedla jsem si a udiveně jsem se na něj podívala.

"Znám Setha jako vlastní boty, i když jsem u něj krátce," mrkl na mě. "A jak dlouho jsi u něj?" optala jsem se ho. "Skoro šest měsíců. Ale spíš tak ty čtyři, protože necelé dva měsíce mě cvičili," zahrnul mě menší informací. "Aha." Kývla jsem. "Rose, to, že chci pomstít Sophiu neznamená, že k tobě nic necítím. Ale nejdříve potřebuju mít pořádný klid na duši, aby pak mohlo mezi námi být něco víc," znovu mě pohladil, tentokrát po vlasech. 

"Já ti nic neříkám," odvrátila jsem od něj pohled. "Podívej se na mě," sedl si. Neposlechla jsem ho. "Blondie." Na to jsem se otočila. "Jak jsi mi to řekl?" zeptala jsem se ho.

"Blondie, proč? Nelíbí se ti to?" nadzvedl obočí. "To ne, ale...Nic, nech to tak," mávla jsem nad tím rukou. Chtěl něco namítnout, ale já ho umlčila tím nejlepším způsobem; polibkem.

Omlouvám se, že je díl až tak pozdě, ale úplně jsem zapomněla, že mám povídku na wattpadu :D Snad mi to odpustíte :) Jinak, doufám, že se díl líbil a pokud najdete nějaké chyby, tak se za ně omlouvám :)

Secret Love (CZ Fan Fiction!)Přečti si tento příběh ZDARMA!