Crimson (pozastaveno)

II: Nová tvář

Po Ruskainém odchodu v pokoji zavládlo chvílemi až děsivé ticho, počasí se zatím nijak nezměnilo. Občas mezi bílé stěny pronikl úderný zvuk hromu či krátký záblesk z oblohy. Nuda Maxwell prostupovala až na kost. Nebo to byl začátek pobláznění?

V blondýnčině hlavě se za tu dobu vyrojilo hejno myšlenek, které začaly poletovat sem a tam. Narážely do vnitřku zmatené hlavy, až si Max myslela, že z toho opravdu zešílí. Nejčastěji ji napadaly myšlenky na to, jak odsud utéct. Dveře byly zamčené, ne? Možná by se daly vyrazit, ale kolik síly by to vzalo? Okno se vyznačovalo svou maličkostí, tím by se neprotáhl snad jediný dospělý člověk. Po důkladném prozkoumání všech možností to Maxwell nakonec vzdala. Snažila se na nic nemyslet, ale nešlo to. Hysterie, jež do teď dřímala hluboko pod kůží, se vydrala na povrch a proměnila se v neustávající pláč. Max se možná mohla tvářit, že jí na ničem nesejde a že ji nic nezlomí, ale přeci jen v sobě měla zakořeněnou svou bojácnou stránku. Své rozmanité emoce.

Po necelé hodině Maxwell znovu usnula, oči celé zarudlé a podrážděné. Sice tento pokoj obývala jen jeden den, ale už to tu nezvládala. Byla naštvaná na celý svět, proklínala vše, na co přišla. Bála se, moc. Proč se Ruskaia vždycky tak zarazila, když se jí blondýnka zeptala, kde se to vlastně nachází? A proč má tolik lidí červené vlasy? Bylo tu mnoho otázek, však minimum odpovědí. Vskutku vyčerpávající.

Hlavní objekt Maxveliných kleteb, také známý jako Ruskaia, mezitím pracoval ve své – řekněme – kanceláři. Bylo tu spoustu práce, neskutečné množství nejasně načrtnutých plánů. Kaia těmto papírům věnovala tak neuvěřitelné množství pozornosti, až zapomínala na své základní životní potřeby. Vůbec si nevšímala, že jí břicho samým hladem skoro tancuje, že je její krk vyprahlý jako nejsušší poušť a oční víčka mají co dělat, aby zůstala alespoň pootevřená.

Takto Kaia proseděla několik dlouhých hodin, až najednou jedna křehká ručka zaklepala na temně hnědé dveře. Černovlásčin sluch to sice zaregistroval, ale ostatní smysly byly tak otupené, že i zvednutí se ze židle se jevilo jako nadlidský úkon. Po pár vteřinách se tedy ozvalo další zaklepání, tentokrát už o něco netrpělivější. Když se stále nic nedělo, vtrhla do kanceláře štíhlá dívka. Její tmavé vlasy se pod světlem lampy leskly lehce do zelena, obličej vypadal poněkud překvapeně. Oči, které byly na celé tváři nejvýraznější, pohlcovaly celý svět svou temností.

„Kaio?" zeptala se dívka slabým hlasem.

To se Ruskaia konečně probrala a trochu roztěkaně odpověděla: „Ach, Beyiu, potřebuješ něco?"

„Chtěla jsem se jen zeptat," načala větu a lehce se porozhlédla po místnosti, „jak to jde s Max. Zatím jsi mi nic neřekla, přišlo mi to zvláštní. Když přišel Terko, oznámila jsi nám všechno, co jsi zjistila. Co se děje?"

Ruskaia nyní vypadala velmi zaraženě, Bey totiž měla pravdu. Co se to s ní dělo? Bývala tak odhodlaným vůdcem a hledačem, ale teď jen seděla nad papíry a už se ani nemohla soustředit. Svět písmenek pohlcoval veškerý její rozum.

Nakonec se přeci jen odhodlala k pár slovům: „Víš, mám toho teď moc. Čím víc nad tím přemýšlím, dochází mi, že je tolik možností, jak selhat. Sedím tu a snažím se přijít na ty nejlepší cesty, aby nikdo nezemřel, abychom dostali spravedlnost, aby nás vyslechli a pochopili, abychom byli v bezpečí. Asi už z toho začínám bláznit. Promiň, Beyiu."

„Ach," oddychla si Bey, „nevím, co na to říct. Proč ses ničem takovém nezmínila? Vždyť víš, že bych ti pomohla, všichni bychom pomohli."

Kaie v tu chvíli vytekla z koutku oka jedna malá, skoro neviditelná, slza: „Díky, díky moc. Já... Nechtěla jsem vás s tím zatěžovat, vlastně, když už jsem u toho, byste tu neměli vůbec být. Tohle všechno je jen moje touha po spravedlnosti."

„To přeci vůbec nevadí. A ne, není to tvoje touha po spravedlnosti, ale naše," reagovala dívka se zelenými vlasy se zvláštním důrazem na slova tvoje a naše, „můžu ti teda nějak pomoct teď?"

Na Ruskainém obličeji se najednou objevil malý úsměv: „Když už se tak ptáš, mohla bys zajít za Maxwell a promluvit si s ní. A také jí přinést nějaké jídlo, musí být už pořádně vyhládlá."

„Rozkaz, veliteli," salutovala rozesmátá Bey a odešla masivními dveřmi. Teď už byl v kanceláři zase klid, dokonce i bouřka odešla opět do svého nebeského lože.

Max zatím ještě pořád spala, své paže měla zkroucené pod polštářem a tělo zahalené v tenké dece. Ležela na břiše s hlavou otočenou směrem ke zdi a na obličeji měla spoustu otlačků od povlečení. Vypadala, jako by byla tím nejnevinnějším stvořením vůbec. Kdyby však věděla pravdu...

Beyiu procházela pestře vymalovanou chodbou a v ruce nesla košík s jídlem a pitím, zatímco její druhá paže svírala jakési dokumenty. K Maxwell to nebyla dlouhá cesta, jen pár odboček a cesta výtahem. Těšila se, až ji uvidí. Jen jestli s ní bude Max vůbec chtít mluvit.

Když konečně došla k výtahovým dveřím, s lehkými potížemi stiskla přivolávací tlačítko a vkročila do kabiny. Pokoj, do něhož mířila, byl až v posledním patře. Za chvíli už opět procházela chodbou, která se nyní vyznačovala čistě bílou barvou bez jakýchkoliv obrazců a vypadala o mnoho víc širší, než ve skutečnosti byla. Dveře, ke kterým Beyiu směřovala, byly až úplně vzadu. Skromné a bílé jako všechno ostatní tady nahoře.

Po pár dalších krocích se vchod do Maxwellina pokoje konečně objevil. Bey tedy, po odložení papírů do košíku, zaklepala a vkročila dál. Max se lehce zavrtěla a vydala ze sebe otrávené zamručení – myslela si, že za ní zase přišla Ruskaia. Dál už nereagovala.

„Maxwell?" začala pomalu Beyiu. To blondýnku zarazilo, její domnění bylo totiž kvůli medovému hlasu Bey vyvráceno. S trochou námahy se přiměla ke zvednutí a pohlédla na dívku se zelenými vlasy.

„Kdo jsi?" zeptala se trochu nevrle.

Beyin obličej na chvilku ozdobil malý úsměv: „Jmenuju se Beyiu a přinesla jsem ti jídlo." Po dořeknutí této věty vyndala Bey dokumenty z košíku a podala ho Max.

„Dík," reagovala Maxwell bez jakéhokoli zájmu, „už jsem si začínala myslet, že mě tu necháte chcípnout hladem." Jak to dořekla, začala se přehrabovat ve spleteném proutí, až vytáhla lahev s vodou a jakési slané placky.

„Nemyslela jsem si, že budeš taková," podotkla zelenovláska s očima prohledávajícíma pokoj, „i když... Asi bych se neměla divit, také jsem poznala strach a pochybnosti." Maxwell se uchechtla. Jaký ona mohla zažít strach? Pořád se tak optimisticky směje… Už jí to začínalo lézt na nervy. Její nálada totiž vůbec veselá nebyla, ale aspoň že dostala to jídlo. Ani vlastně nevěděla, kdy jedla naposledy. Byl to den? Dva? Každopádně teď neměla náladu se s kýmkoliv vybavovat.

„Chutná ti?" otázala se Bey, když viděla, že Max už skoro všechno spořádala.

„Ale jo," odsekla blondýnka, když vtom se zamyslela, „hele, je tu vůbec někde koupelna, kuchyně nebo tak? Tenhle pokoj je totiž dost prázdnej."

„Ano, máme tu dost prostorné byty, měla by ses do jednoho z nich co nevidět přestěhovat. Jestli tam ale potřebuješ teď, klidně tě tam zavedu," odpověděla Beyiu. Když také spatřila, že jí Max přikývla, odložila papíry, které s sebou přinesla, a pobídla k odchodu. Za chvilku už zmizely za zavřenými dveřmi.