MATE x 32 - "You're not leaving today."

298 23 6

"Pojď, nestihneme hodinu!" Hnal jsem Adama po schodech nahoru, dávno po zvonění. Ne, že bychom s jeho ranní beauty přípravou někdy něco stihli, ale mohli jsme přijít alespoň na půlku hodiny. Já to dnes ráno nepřeháněl, necítil jsem se ve své kůži, ale snažil jsem se nedávat to najevo. Cítil jsem se, jako bych měl prospat další den minimálně. Všechny mé končetiny najednou vážily o deset kilo víc a já se musel přemáhat, abych je tahal za sebou. Adam se mě ptal, jestli je mi dobře a jestli nechci zůstat, protože asi něco poznal. Asi nějaká chvilková slabost, co se dala zamaskovat trochou hopsání okolo a širokým úsměvem.
Adam vypadal o něco míň energicky, co se týkalo pohybu - v autě se při sezení pořád vrtěl a kroutil, teď mu udělaly problém i schody. Musel jsem se zasmát nad stylem jeho chůze. Nechodil úplně jako tučňák, ale neměl k němu daleko. Snažil se být drsný, tough guy.
Natáhl jsem k němu ruku, abych mu mohl pomoct: "Pojď, tučňáku, no tak!"
"Fuck you, wannabe pane vtipný. Až budu šukat já tebe, nestoupneš na nohy další tři dny," zavrčel na mě otráveně. Smál jsem se tomu, jak se mračil nad každým schodem, na který se s mojí pomocí vytáhl.
A z ničeho nic jsem mu nemohl dál pomáhat. Moje paže povolily a celou hrudí mi projela nezvyklá bolest, která vystřelila dokonce i do rukou. Úsměv mi okamžitě padl ze rtů a jednou z oslabených paží jsem se z posledních sil chytil zábradlí. Všechno se najednou zpomalilo. Nemohl jsem se nadechnout, zamlžila se mi celá vize. Zachytil jsem Adama, jak - i přes jeho nekomfortní problém - skoro skáče nahoru do schodů.
"Hey, hey, Tommy, co se děje?" chytil mě za ramena. Divný stav najednou přešel, stejně tak rychle, jako se objevil. Podíval jsem se na Adama a zakroutil hlavou: "Já - vůbec netuším."
Adam si mě ustaraně prohlédl: "Co to bylo?"
"Najednou mě hrozně bolely ruce a hrudník, hrozně špatně se mi dýchalo, jako bych se nemohl nadechnout víc, než krátce, já - fakt nevím," vnitřně jsem trochu panikařil. Možná i na venek.
"A když jsem se tě ráno ptal, jestli chceš zůstat doma, tak ne," připomněl se, jako by čekal na chvíli, kdy mi může říct: Já jsem ti to říkal! Možná jsem ho měl poslechnout. A možná ne, možná bych se měl snažit vytáhnout svoje školní výsledky a ne místo toho ležet v posteli pro nic za nic.
"Jsem v pohodě," přikývl jsem, abych dodal váhu svým slovům, "dám siprášky. Mohl bys-" Nenápadně jsem kývl k jeho batohu. Než jsem stihl něcoříct, už ho shodil a přehraboval se v lécích. Vytáhl přesně ty, které jsemmyslel.
"Myslels tyhle? Doufám, že jo."
Nechápavě jsem se na něj podíval: "Jak jsi to věděl?"
Rozpačitě si odkašlal a jednoduše odpověděl: "Učím se rychle." Bez dalších řečími do ruky vtiskl lahvičku s pilulkami a vodu.
Měl jsem štěstí, že moje nevolnost trvala tak krátce. Nevím, jak by si půlka školy vysvětlila, kdybych se náhodou skácel. Toby zase vyvolalo pořádné divadlo: "Nemocná buzna se zhroutila!" Ne, děkuji.
Rozhodnutý pokračovat v chůzi jsem se začal odprošťovat od zábradlí. Adam mě zastavil, položil ruku na mé prsty omotané okolo kovu.
"Love, jestli to nedáš, můžu tě odvézt domů," řekl klidně. Zvedl jsemk němu zrak - když ne hlas, výraz ho prozradil. Vypadal ustaraně, skenoval mě očima nahoru a dolů.
"Zvládnu to," ujistil jsem ho s malým úsměvem, "jestli jsem přežilvčerejší akci, trochu schodů moje plíce přežijí." Hravě jsem na něj mrkl.
Zakroutil nade mnou hlavou a volnou rukou si přitáhl moji hlavu k sobě, aby mi vtiskl pusu na čelo. O něco delší, než obvykle.

***
"Ó, lásko! Choti moje! Smrt vypila sicdechu tvého med, k tvé kráse ale moci neměla..."Dialog ve filmu, co námpustil profesor, aby se mohl v hodině literatury prospat, pomalu mizel.S příchodem nesnesitelného pískání v uších zmizely úplně všechny okolní zvuky. Přivřel jsem oči a kousl se do rtu.
Nemůžu dýchat. Ta bolest střelila až do konečků mých prstů. Přišlo to znova, najednou, uprostřed hodiny. Nemohl jsemdýchat. Moje první tendence byla panikařit a pokusit se roztáhnout si plíce klidněnásilím - což, samozřejmě, nešlo.
Klid, klid, přejde to.
Cítil jsem, že tentokrát je něco špatně. Chytal jsem svůj dech, ale stálemi unikal. Začínala se mi točit hlava, přemohlo mě neuvěřitelné horko. Mojehruď se stáhla skoro jako v křeči.
Dobře, teď odejdu a vydýchám to nazáchodech.
Pootevřel jsem oči, rychlým pohledem zachytil Adama, jak přestává přežvykovat tužku a rychle klepe stejně znuděné Louise na ruku, co měla položenou na lavici. Strach zahalil jeho nádherné modré oči.
Rychle jsem zakroutil hlavou a z posledních sil se pokusil dostat zadveře.
Nemůžu dýchat.
Opřel jsem se zády o studené skříňky na chodbě. Chlad pod mými prsty mi ulevilasi na dvě vteřiny.
Můj poslední pokus se nadechnout skončil velkým zklamáním. I moje nohy už se vzdaly. Je možné, že celá situace trvala asi minutu, ale já ve své mysli trpěl několik hodin jen tím, jak málo jsem se mohl nadechnout. Spadl jsem na podlahu, seděl jsem zády opřený o skříňku a krátce se nadechoval a vydechoval. Věděljsem, že tohle není způsob, jakým umřu, protože ještě dýchám, ale stejně jsemsi přál, aby si mě Bůh už vzal. Bolelo to, každý nádech mě hrozně vyčerpával.
Nemůžu dýchat.

MATEPřečti si tento příběh ZDARMA!