Část 1

215 15 11


Sedla jsem si ke svému notebooku a pozorovala ho. Byl to on, ten podivín.

Moc ho nešlo vidět, byl schovaný ve tmě.

Zase si mě tak zvláštně prohlížel, tak, jakoby viděl živého tvora po 5 letech. Ale i to je v jeho případě možné.

"Jak se máš?" i přes ten fakt, že spolu máme jen internetový videohovor se k němu nedá mluvit jako k ostatním lidem.

Po chvíli ukázal na ruce zvedl palec. Myslím že tohle gesto má znamenat, že se má dobře.

Vždycky co jsem ho viděla měl na sobě tu mikinu s dlouhými rukávy které nikdy nevytahoval a kapucou.

Přisunul se blíž ke kameře a díval se přímo do ní. Naklonil hlavu do strany, což mu hodně přidalo na už tak velké děsivosti.

"Proč jsi tak divnej?"

Pokrčil rameny. On má nějaký problém a já chci přijít na to jaký.

"Chceš něco vidět?"

Na kladné znamení jsem se začala vysvlékat. Zůstala jsem jen ve spodním prádle, jelikož se jeho výraz nijak nezměnil, pokračovala jsem dál.

Rozepla jsem si podprsenku a nedočkavě ho sledovala.

"Co na to říkáš?"

Defg sent you a new message.

Defg: To už nikdy nedělej

"Proč bych nemohla?"

Defg: Je to nebezpečný

"Hlavně že ty neumíš ani mluvit co? "

Z jeho rukávů mu najednou vytekla krev.

"Co to je?"

PodivínRead this story for FREE!