Epilog - Fidem qui perdit, nil potest ultra perdere

2K 157 25
                                    

FIDEM QUI PERDIT, NIL POTEST ULTRA PERDERE – Kdo ztratil důvěru, nemůže již nic víc ztratit

Ben

Musel jsem odejít. Zlomilo mě to.

Začalo to strachem z jejího zmizení, protože Rada odmění každého, kdo Nikolu prozradí. Začal lov, od kterého jsem ji musel držet co nejdál.

A skončilo to tajemstvím o mém původu.

Nemůžu ani popsat, jak důležité je pro potomky zjistit, odkud jsou. Někteří tomu zasvěcují celý život. I mí předci se o to snažili. Jenže neúspěšně.

A pak se ukáže, že to Nikola ví.

Tušil jsem, že s Michaelem něco pečou. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to zašlo tak daleko. Byl jsem rád, že se spojuje se svou rodinou, kterou pro ni Michael beze sporu byl.

Do jisté míry jsem byl rád i za to, že našla Gabriela. Ano, chtěl jsem po něm skočit, protože mě dopalovaly jeho kecy. Jenže budoucímu tchánovi asi natřískat nemůžu. Asi...

Trucoval jsem na koleji několik týdnů. Cítil jsem Nikolu z bytu naproti. Cítil jsem, že jí chybím, ale odmítal jsem se k ní opět plazit po kolenou.

Většinou jsem jí nadbíhal, jenže tentokrát jsem se jí vyhýbal. Často jsem chodil za ségrou. Jako hlavní knihovnice toho měla stále moc. Vyklidila byt po dědovi a pomalu se do něj začala stěhovat. Věděl jsem, že se našla a hodlala vzít do rukou svůj život, osamostatnit se.

Až podezřele často jsem u ní potkával Martyho. Nejdřív mi to divné nepřišlo, ale teď si říkám, že si na toho skrčka budu muset došlápnout.

Doma a u ségry byl klid. Všude jinde jsem se musel střetávat s oním honem na Dceru. Bylo to unavující. Ale ne tak, jako vztah s Nikolou. Až do jednoho dne...

Nečekal jsem to, ale přišla. Zaklepala na dveře a já ji pozval dovnitř.

„Ahoj." Usmála se na mě a já věděl, že pocítila úlevu z toho, že mě vidí.

„Ahoj." Snažil jsem se znít nezaujatě, ale tlouklo mi srdce blahem. To se vlastně dělo kdykoliv jsem ji viděl. „Proč jsi přišla?"

„Vlastně jsem dneska dopsala poslední zápočet. Mám za sebou úspěšně první rok na škole." Usmála se. Věděla jsem o jejích úspěších. Dokonce i já jsem se učil lépe. A dokonce i já jsem dostal individuál. Byl květen a mě čekala poslední zkouška.

„Gratuluju." Otočil jsem se k ní zády a dal vařit vodu na čaj. „To je všechno?"

„Budeš na mě jedovatý ještě hodně dlouho?" zamračila se na mě a zněla uraženě. „Jsou to týdny."

„Došla mi trpělivost. Měj mi to klidně za zlé, ale mě je to už jedno. Já tu pro tebe vždycky byl. Vždycky. A ty mi pak bodneš kudlu do zad." Povzdechl jsem si a podíval se na konvici. „Teď potřebuju čas já... Abych ti znovu uvěřil."

„A proto tu jsem." Ozvalo se mi za zády.

Otočil jsem se k Niky čelem, jako slunečnice ke slunci. „Prosím?"

„Gabriel chce, abych s ním strávila prázdniny."

„Cože?" neměl jsem ani ponětí, že se s ním schází.

„Mamce jsem řekla, že jedu na stáž. Celé prázdniny strávím s Gabrielem a jeho stranou rodiny." Nikdy neřekla otec, vždy to byl jen Gabriel. A i to vyslovovala opatrně.

„Fajn." Měl jsem hromadu otázek, ale nebyl čas ani na jednu.

„Chtěla jsem, abys to věděl."

„Vím to. Nějak se podle toho zařídím." Zabručel jsem a zalil pytlíky s čajem. Jeden šálek jsem pak postavil před Nikolu.

„Děkuju." Ani se na šálek nekoukla. Zírala na mě a snažila se přijít na mé emoce. Jenže za dobu, kdy jsme byli od sebe, jsem se naučit postavit mezi proud našich emocí zeď. Nebyla pevná, ale odstínila hodně z toho, co jsem k Niky cítil.

„Bene, je mi to líto."

„Mě taky." Víc jsem říkat neměl, ale nedalo mi to. „Dýchal bych pro tebe. A asi ti nedokážu vysvětlit, že raději nebudu dýchat vůbec, pokud mi to nedovolíš."

„Bene, já ..."

Nevěděla co říct. Ani já jsem to nevěděl. Byli jsme ve slepé uličce, do které jsme dlouho mířili.

Když jsem se já poprvé dozvěděl o nevěstě, které jsem byl zaslíbený, vjel do mě běs. Byl jsem naštvaný. Myslel jsem si, že jsem se ocitl ve středověku, kde se manželství domlouvala už před narozením dětí.

Byla tak silná. Tak krásná. Když jsem se na ni poprvé koukl, věděl jsem, že je moje. Bylo to osudový, ať to zní sebevíc šíleně. Prostě to tak bylo. Chápal jsem, že toho na ni bylo moc. Dokonce jsem měl pochopení pro její dodržování hranic v našem vztahu. Byl jsem pyšný na každý krok přes čáru, který mi dovolila. Největším vítězstvím bylo spát v její posteli. Myslel jsem, že jsme si k sobě našli cestu. Ale jak silný asi byl náš vztah, když mě nechala za sebou a sama šla zachránit Gabriela?

„Je skvělé, že strávíš čas s otcem." Pokusil jsem se o úsměv, ale byl jsem marný.

„Ano. To ano."

Chvilku jsme se každý koukali na svůj hrnek, aniž bychom upili. Pak se Nikola v tichosti zvedla a přešla ke dveřím.

„Věř nebo ne, budeš mi chybět." Otevřela dveře a odešla.

„Ty mi chybíš už teď." Zašeptal jsem do prázdné místnosti. Zůstal jsem sám.

Potomci - DceraKde žijí příběhy. Začni objevovat