MATE x 31 - Innocence lost

274 23 9

*Tommy
K mým uším dolehl zvuk tekoucí vody z koupelny. Neodtrhl jsem oči od sešitu, ale usmál jsem se. Můj chlap přišel z jeho tréninku, a soudě podle hodin, na něž jsem se podíval, přesně z fotbalu. Já už dvě hodiny vysedával a vlastně celkem lelkoval v jeho pokoji, mezi tím, co on běhal po hřišti. Už od naší ranní konverzace ve škole jsem se nesmírně těšil, až oba přijdeme domů. Cítil jsem z něj jinou vlnu – otevřel se mi a něco to v něm změnilo. V něm, možná i ve mně, v celém našem vztahu. Netušil jsem, že existují věci, co by mi za dvanáct let přátelství mohl utajit, ale očividně jsem se pletl. Každopádně, hodlal jsem se dozvědět každou bolestivou nebo nebolestivou skutečnost, co v sobě Adam ukrýval, pokud ještě nějaké ukrýval.
Na jednu stranu jsem se cítil hrozně: Michaela vyoutovala Adama a jeho sebepoškozování, on si to očividně chtěl vzít do hrobu jako tajemství, a najednou mi musel ukázat kus svojí duše - nedobrovolně. Na druhou stranu, byl jsem jí... vděčný, dá se říct. On by se mi sám od sebe nikdy neotevřel, nevěřil v sundání břemena tím, že by se někomu vypovídal. Navíc, já mu chtěl vždycky jenom pomoct, takže je možná i dobře, že si musel projít tím nepříjemným setkáním s bývalkou.

Povzdechl jsem si a vrátil se zpět do reality. V sešitě jsem napsal několik vět, kterým jsem sám nerozuměl, jenom proto, že jsem se nedokázal soustředit, jakmile byl Adam okolo. A to ještě ani nenacházel pořádně okolo, ale o pár stěn a zavřených dveří dál.
Zatřásl jsem hlavou a zaškrtal své nesmysly. Podíval jsem se do knihy a pokusil se zapsat další nesmysly, které vymyslel někdo chytrý a dal je do knihy pro maturanty. Už před třemi lety mi došlo, že neodmaturuju, ale teď! Teď mi to bylo úplně jasné: Ratliff neodmaturuje. Země se otáčí. Oboje jsou fakta.
Ztratil jsem se při dlouhém článku o živočišných tkáních. Frustrovaně jsem praštil s propiskou, zavřel sešit i knihu a otočil se na židli.

Na druhé straně pokoje mě čekal další šok. Asi jsem se tak zabral do učení, že jsem ztratil pojem o čase a ani nezaslechl Adama. Bez mého vědomí vešel do pokoje, ani u toho nepípl a najednou stál zády ke mně, omotaný v ručníku. Ten, po mém otočení, pustil na zem. Kdoví, jestli schválně, nebo jen proto, že se chtěl převléknout.
Těžce jsem polkl a přejížděl ho očima. Má tak nádherné tělo. Každý pohled na něj mě jenom utvrzuje v názoru, že je anděl. Musí být, jiné vysvětlení pro všechnu jeho krásu totiž neexistuje. Od stříbrných vlasů, co dávají moje oblíbené silver fox vibes, přes široká ramena, která by unesla svět, nohy "až na zem", až k jeho malým tetováním na kotníky – všude je víc, než perfektní.
Kdyby mě Adam nevyrušil, asi mi za chvíli i spadne čelist, popřípadě bych začal slintat.
„Prohlížíš si mě?" otočil se přes své rameno s tím nejvíc škádlivým úšklebkem, jaký uměl. Zajel jsem do opěradla židle – nedalo se ani říct, že bych se opřel – ale fakt jsem jím málem proletěl, jak jsem se lekl.
Zkusil jsem to uhrát na naprostý klid: „Rád se dívám na umění." A jednou jsem tohle umění viděl i ve sprše! Sice ne zepředu, ale i to se počítá. Čím déle jsem se na něj díval, tím mi přišel atraktivnější. Zároveň mě můj výhled už po milionté zbavil veškerého sebevědomí.
„Fuck, yeah, umění. Červené tváře tě prozrazují, sluníčko," zasmál se a natáhl na sebe boxerky. Teď už jsem cítil, jak červenám, a sklopil jsem pohled k zemi.

Vstal jsem a šel dělat cokoliv, zády k Adamovi, aby se mohl převléknout a já se nemusel dál ztrapňovat. Koutkem oka jsem viděl, jak se blíží ke mně. Nenápadně jsem si ho znova prohlédl – měl na sobě těsné boxerky, nic víc. Opravdu... těsné.
„Nestyď se. Chodíme spolu, je normální, že se na mě díváš," objal mě zezadu, okolo břicha. Automaticky jsem stáhl břicho, nečekal jsem zrovna takový nálet. Nenechával jsem se objímat tímhle stylem, takže jsem se nikdy nemusel strachovat o svoje nedostatky na břichu. A sice mě Adam už viděl bez trička, ale to jsem se alespoň mohl mentálně připravit!
Položil jsem své ruce na ty jeho, pro případ, že by to na můj mozek plný paniky začalo být až příliš.
„Proč se – ehm – neoblékneš?" Cítil jsem se nervózní. Jako vždycky, sakra, jako při všem, o co se kdy Adam pokusil. Šestým smyslem jsem odhadl, kam situace směřovala, ale bál jsem se si to přiznat; opravdu mě chce dostat do postele a já se pořád nevzpamatoval. Moje tělo začalo okamžitě reagovat – sevřený krk, nohy jako želé, ledové ruce.
„A co kdyby ses ty," zašeptal mi do ucha, „svlékl?"

MATEPřečti si tento příběh ZDARMA!