ASURA

Asura - kapitola šestá - Hostina

Kapitola šestá

Hostina

Trojice démonů vyšla z domu a zamířila si to pěšky po chodníku procházkovým tempem. Anna těkala pohledem kolem sebe a udiveně zírala na svět. Barvy zářily a třpytily se, linie všech věcí se svíjely a kroutily. Když kvůli tomu dvakrát zakopla a málem upadla, podepřeli ji Zoran s Ondřejem každý z jedné strany.

„Je to pokaždé takové?" zeptala se rozechvěle.

„Jenom pokud se opravdu hodně vyhladovíš. Tomuto stavu musíš předcházet, Anno, to jistě chápeš. Je nebezpečný pro tebe i tvé okolí," poučoval ji Zoran.

„Pro mé okolí?"

„No jasně. Vyhladovělý démon se neovládá, Anno. Neovládá své schopnosti, čímž může ohrozit ostatní živé bytosti. Může se prozradit. Co myslíš, že by se stalo, kdyby se o nás lidé dozvěděli?" vložil se do toho Ondřej.

„Hon na čarodějnice," hlesla.

„Přesně tak," souhlasil s ní. „Museli bychom se bránit, a to by klidně mohlo způsobit konec lidského druhu. Proto je důležité nevyhladovět se příliš."

„Jak?" zašeptala v obavách.

„Jen klid, Anno, pomůžu ti. Na rozdíl od všeho, co jsme tě zatím učili, je tohle hračka," ujistil ji Zoran a zahnul směrem k parku.

Ještě chvíli šli po cestičce mezi stromy, až dorazili k dětskému hřišti. Jeho plochu tvořily malé šedé oblázky. Takto vymezený prostor byl plný prolézaček, houpaček, kolotočů a klouzaček. A hlavně dětí. Skákaly, běhaly a hrály si všude kolem. Některé plakaly, jiné se smály a další si zase prozpěvovaly. Na okolních lavičkách posedávali jejich mámy, chůvy nebo babičky.

„Ne," strnula Anna.

„Myslím, že tady to bude stačit," ignoroval ji Zoran a ukázal na trávu kousek od cesty. Ondřej vytáhl z batohu na zádech kempinkovou deku a roztáhl ji na zem.

„Trochu se projdu, ať máte soukromí," pokusil se o vtip, mávl jim a s hvízdáním se vydal dál po chodníku.

„Někdy se chová jako puberťák," zavrtěl Zoran hlavou a potáhl ji jemně za ruku. „Posaď se, Anno."

Dívka se ale nechtěla pohnout. „Zorane, jsou to děti. Já nechci."

„Nepanikař. Nic neucítí, a nijak jim to neublíží. Věř mi," přesvědčoval ji.

Dala tedy na jeho slova a dosedla na deku. Nohy natáhla před sebe a sledovala, jak se vlní. Jako by se vznášely na mořské hladině.

Zoran se usadil za ní s pokrčenými koleny. Zeširoka je roztáhl a položil jí ruce na ramena. Anna s sebou polekaně trhla.

„Jen klid. Pojď blíž a opři se o mně," poručil jí laskavým tónem.

Váhavě ho poslechla a opřela se zády o jeho hruď. Ucítila, jak si položil bradu na vršek její hlavy.

„Teď tě vezmu za ruce. Říkám to proto, abys sebou zase necukla. Asi bys mi tím vyrazila zuby a jak bych potom vypadal?"

Vycítil její úsměv a vzal to jako svolení. Něžně si s ní propletl prsty a takto spojené dlaně jí složil na břicho. Bylo to zvláštně intimní.

Anna se zavrtěla, aby se usadila pohodlněji.

„Je ti to nepříjemné?" zarazil se.

„Vlastně ani ne," přiznala, protože lhát mu nemělo smysl. Stejně by si v ní pravdu přečetl.