▬ kapitola čtvrtá

Začít od začátku

„Kirle," šeptla, „dneska nemám náladu na žádné žerty. Mám toho dnes dost, tak prosím..."

Doufala v to, že si i ten hloupý android dělal srandu. Ale doufala zbytečně.

Bylo opravdu nezvyklé, aby se dům vyskytoval v takovém tichu, jaké teď poznala. Bylo to spíše až stresující a strach nahánějící.

„Ignoruješ mě?" zeptala se do prázdna.

Ale odpověď měla jasnou, znala ji již dopředu. Když nereagovala ani digitální tvorba domu, bylo něco špatně.

Zakňučela, zafrkala a se slzami zoufalství si položila dlaň na čelo s očima dokořán.

„Prosím, co to je..." zašeptala a zavřela pevně oči.

Ale hned na to je otevřela, když zaregistrovala nějaký pohyb v jejím pokoji, ve kterém byly otevřené dveře.

Ucítila v krku knedlík a udělala krok vpřed, ač i nohy měly nahnáno, ale přesto pokračovaly dál.

Vykoukla z rohu do pokoje a uvolnila se.

Na její posteli seděla kočka.

Adysy se zakabonilo obočí, úlevně si oddychla, a otočila se zpátky.

„Kirle-"

Vydala přidušený pískot, v rychlé reakci začala škubat tělem s cílem se vytrhnout z pevného sevření, ve kterém byla uvězněna jak její tělo, tak i pusa.

Do očí jí vhrkly slzy a a bolelo jí celé tělo, srdce jí bilo jako o závod ze strachu.

„Pššt!" zasyčel jí hlas do ucha.

V tom uvědomění přestala sebou škubat a začala zrychleně vydýchávat šok.

Ten hlas...

Očkem se koukla za sebe, kde osoba stála a pozorovala, jak očima kontroluje ticho v domě, všechno v naprosté nehybnosti.

„Past." řekla pouze osoba.

Adysa vykulila oči v nechápavosti, ve strachu, nedůvěře.

„Někdo hacknul jádro."

Jádro.

Kirle.

Domácí android.

Zavřela pevně oči, plačtivě se nadechla a sklopila hlavu společně s jeho rukou, kterou měl Hunter stále na jejích ústech.

Měla pocit, že jí nohy neudrží. Že spadne a nezvedne se.

„Hlavně nekřič. Teď dám ruku pryč, ale slib mi, že nebudeš křičet a dupat. Ani muk, jasný?" Přesně jako před deseti minutami, kdy vystupovala z jeho auta, se jeho hlas nezměnil; chladný a klidný, avšak k tomu nyní šeptající.

Zahleděl se jí do očí a uviděl, jak moc se leskly strachem a zároveň nejistotou a únavou.

„Slibuješ?"

Lehce přikývla a ona se, jakmile pustil svou ruku k tělu, zhluboka nadechla a třepavě vydechla.

„Já-jádro?" šeptla skoro neslyšně. Hunter po ní hodil pohledem, ale pak se obrátil znovu do předsíně.

„Jo. Takže i elektřina je v tomto domě v tahu." sykl a rozhlédl se.

Žádná známka po napadení.

Hunter stiskl čelist k sobě.

„Dálkové hacknutí. Takže někde nás zřejmě sledoval."

„Cože?" vyjekla, ale hned na to jí znovu zacpal Hunter pusu.

Chyba v systémuPřečti si tento příběh ZDARMA!