▬ kapitola čtvrtá

417 47 6


Auto v tichosti zaparkovalo před jejím domem.

Chvíli se Adysa nepohnula, jen němě koukala do odrazu v okýnku. Nesledovala sebe, e mlčícího muže vedle, na němž tančily barvy z palubní desky.

Rádio nehrálo. Cigaretu taky nekouřil. Nebyl slyšet ani bručení motoru.

„Pane, jsme ve Světelné ulici." pověděl hlas androidky, zabudovaném v automobilu.

Hunter ale neodpověděl. Stále koukal před sebe, na cestu nořící se do tmy.

Po dvou minutách obrátil hlavu k ní.

„Jestli se chceš na něco zeptat, ptej se." zamumlal a natáhl ruku k boxu, z kterého vytáhl cigaretu a tu si strčil za ucho.

Adysa se mírně zamračila a zaostřila na okolí, za oknem, na svůj dům.

Mlčela.

Zvedla ochablou ruku a stiskla rudě svítící tlačítko, které však nereagovalo.

Zamračila se a ťukala do něj tolikrát, až auto zapípalo o kontrole identity druhé osoby z bezpečnostních důvodů.

Skousla si ret a nedokázala srdce zpomalit. Pěst, kterou sevřela, se ozvala a Adysa zasyčela bolestí, když až moc síly vynaložila do stisku.

Hunter se pohnul a něco na desce stiskl.

Rázem se rudé tlačítko proměnilo na zelené a Adysa se zprudka nadechla.

Silně do něj bouchla a dveře automaticky vyskočily vzhůru.

Objala ji zima. Vyskočila jí husí kůže a rozechvěla se.

Aniž by věnovala pohled osobě, sedící uvnitř auta, udělala krok na chodník, který vedl k jejímu domu.

Zalovila roztřepanou rukou do černého batohu a vytáhla čip, který přiložila ke kovové krabičce, která visela vedle dveří. Ta se otevřela a Adysa byla požádána o přiložení prstu k potvrzení její identity.

Jakmile cvakl zámek a ona se doloudala dovnitř s následným zavřením dveří, zády po nich sjela a roztřeseně vydechla, jako by celé ty minuty nedýchala.

Zavřela pevně oči a dlaněmi si zakryla obličej.

Bylo to šílené. Takový strach, který jí v tom momentě, kdy viděla toho muže, nezažila již dlouho.

Bylo to těžké. V této době, kdy je téměř takřka všechno dokonalé, je šok potkat něco tak zlého a páchnoucího temnotou.

Myslela si, že když se přestěhuje, jakmile dostuduje, a najde si práci, bude všechno v pořádku. Nechá minulost minulostí a bude žít přítomností, stát se ovečkou společnosti.

Ale jak vidí... tak jakési zlo ji zase dostihlo. A nemuselo to mít nic společného s tím, co se stalo kdysi.

Otevřela unavené oči a pohlédla do tmy. Za pomocí rukou, díky kterým se přidržela metalových dveří, se postavila a vyrovnala.

„Kirle, prosím-"

Adysa se lehce zamračila a ztuhla.

Počkat.

Dokonalý domácí android pokaždé pozdraví. Pozdravila Kirle nebo ji Adysa nevnímala?

Android neodpovídal. Bylo ticho.

Adysa zvedla ruku a luskla prstem, kde se leskl ocelový kroužek, ale nic nereagovalo, žádná digitální tvorba domu se neobjevila.

Polkla.

Chyba v systémuPřečti si tento příběh ZDARMA!