Část 1

413 25 11

Zapojila jsem si sluchátka, lehla si na postel a zapla můj playlist na mobilu. Po chvíli jsem slyšela zaťukání na dveře. "No?" řekla jsem a povolila člověku za dveřmi vchod do mého království. Tím myslím můj pokoj. "Ahoj zlatíčko!" vykřikla moje mamka když vešla do pokoje s tácem v rukou.

"Mami já.. nemám hlad" řekla jsem opatrně. "Dobře miláčku tak si to nech na potom, ale chtěla jsem ti něco říct. S tatínkem pojedeme na pracovní cestu. Budeš se o sebe muset postarat sama, zvládneš to? Budou to jen 2 týdny." Chrlila na mě. "Jo zvládnu neboj se" odpověděla jsem znuděně. "Dobře" na to odešla z mého pokoje. "Jooo joo!" začala jsem radostně vyšilovat.

Konečně budu chvíli sama. Chytla jsem do ruky mobil a vytočila číslo mé kamarádky Kate. Po pár sekundách mi to konečně zvedla. "Nevíš co se stalo!" vykřikla jsem "Ne nevím co se stalo" odpověděla rozespale. "Nespi! přijď ihned k nám, moji rodiče jedou na pracovní cestu na dva týdny!"
"Jo super, jenže já nemůžu, rodiče chtěj abych byla chvilku i doma, takže mě nepustí k tobě." povzdechla si. "Achjo, to je na nic k tobě asi též nemůžu co?" "Ne, to asi ne, hele už budu muset, ahoj." típla to aniž by čekala na mou odpověď. Tak nic no. Vyšla jsem z pokoje a seběhla schody.

"Ahoj tati!" pozdravila jsem mého otce. "Ahoj Nicol" povzdechl si "Co se děje? počkej vy už jedete?!" vyjekla jsem "Ano, v 15:35 jedeme, jen se obávám, že tam zůstaneme déle než 2 týdny." natáhl se pro kufr. Koukla jsem se na hodiny a ukazovali 15:23. "Noo to nevadí" usmála jsem se.

"Už jedeme Charlie!" zvolala na tátu mamka. "Hele tak se tady opatruj, za chvíli jsme tady dobře? Jídlo máš kdyžtak v ledničce peníze na stole a jdi si potom něco koupit. Pá" Objala mě. "Užijte si to tam" křikla jsem na ně když už byly u auta a já stála mezi dveřmi. "A ty to tu zvládni!" provokativně odpověděl táta. Mít takhle starostlivé rodiče, ještě když vám je 16 je občas peklo.

Vrátila jsem se do kuchyně a na stole viděla malý lísteček, nedalo mi to a koukla jsem se do něj. Stálo tam pouhé "Ahoj". Celkem děsivé, ale myslím si  že někdo z mých rodičů psal dopis a trénoval si písmo, nebo tak něco. Vrátila jsem se zpátky do pokoje a na posteli ležel další lísteček. Bylo tam napsáno "Jak se máš? bolí tě pořád ta noha, já vím." Porozhlédla jsem se po pokoji a začala mít strach. Skočila jsem do postele a zachumlala jsem se pod deku. "Tak fajn, vylezte já vím že jste to vy." odrhnula jsem si deku od obličeje. "Mami? tati? přestaňte, děsí mě to!" A na to mi cinkl messenger na mobilu.



Stalker KamarádRead this story for FREE!