Příběh tří sester

7 0 2

Před časy tak dávnými, že si je ani nejstarší obyvatelé městečka Ponyvile nepamatují na čas, kdy namísto svobodného lesa byla pouhá pláň. V těchto dobách žily tři klisny, i jejich jména jsou dnes všemi zapomenuta.
Tyto tři klisny, které byly propojeny krví, jež jim proudila v žilkách, na těchto pláních měly domov, překrásné sídlo, jež obklopovala ještě půvabnější zahrada. Nic na světě se však nemohlo vyrovnat kráse tří sester, které se s každým rokem, kterým byly na světě stávaly půvabnějšími a půvabnějšími.
V den jejich vstupu do plnoletosti uspořádaly obrovský večírek. Ohromná oslava, jež měla trvat celý den a celou noc.
Do domova sester bylo pozváno mnoho poníků. Každý z hostí obdivoval  krásu hostitelek a zahrnovali je dárky více než cennými. Rubíny, diamanty, šperky všech možných velikostí a barev.
Jedinou věc, kterou k sobě nechaly dolehnout byly popěvky na jejich krásu, na jejich laskavost, či jak nádherné dárky dostávaly.
Když půlnoc odbila, vrata do tanečního sálu, kde se oslava konala, se doširoka rozevřela a do místnosti vstoupil shrbený hřebec, jehož hříva byla stejně šedá jako jeho srst. Pohyboval se pomalu a ve svých kopýtkách svíral kovovou krabičku. Byl to zahradník, který pečoval o zahradu sídla s péčí více než rodičovskou.
Když předstoupil před oslavenkyně, otevřel víko, aby představil svůj dárek. Pro každou ze tří klisen donesl překrásnou květinu. Růže, ani jedna stejné barvy. Pro nejstarší bílou, druhou v barvě krve, a květy poslední zářily jasnou modří. Byl to vskutku podivuhodný dárek.
Sestry na starého hřebce pohlédly s cela znatelným opovržením. Přestože byly květiny překrásné, to, po čem jejich srdce toužila, byly šperky. Zářivé překrásné šperky, něco, co zůstane překrásné věčně. Co s rostlinou, která uschne a ztratí svou krásu?
Rozzuřeny se rozhodly hřebce potrestat. Nejstarší pokynula hostům, že pro ně přichystaly pobavení. Zmatený zahradník jen mohl bezmocně sledovat, jak jsou na něj štváni obranáři sídla, obrovské psovité bestie.
Dal se na zoufalý útěk, pronásledován smíchem hostů. Avšak před tesáky psů nebylo nikam úniku a jeho staré kosti mu už dále běžet nedovolovaly.
Když padnul k zemi, ohaři se do něj bez milosti pustili. Se svým posledním dechem a s hlubokou nenávistí vyřkl kletbu vůči sestrám a všem, jež jeho utrpění nečinně sledovali.
Než naposledy vydechl, jeho tělo se začalo měnit v silný kmen, z jeho hřívy se staly listy. Už nic nevnímal, necítil žádnou bolest. Ani nemohl vidět, jak z každého psa, který ochutnal jeho maso, slétá srst a jejich vlastní zohavená těla se obalují nánosem větví. Nemohl ani slyšet zavití vůdce nové smečky, ani odpovědi jeho druhů.
Zpátky v sídle nastalo boží dopuštění. Obecná zábava, kterou vyvolal hon na zahradníka, rychle vyprchala, když se sálem rozlehl do krve se zařezávající řev. Jedna z hostí spustila křik, když se její tělo začalo pomalu přeměňovat na dřevo a z její kůže začaly rašit drobné větvičky. V okamžiku, kdy dopadla na zem a z jejího těla se vytáhl plně vzrostlý strom, dali se ostatní na útěk, ven ze sídla, pryč od toho všeho šílenství. Nic je však už nedokázalo spasit. Žádného z nich. Přestože se rozprchli všemi směry, každého potkal stejný osud. Tu noc se krajinou neslo nespočet výkřiků a k nebesům se zdvíhaly nové a nové stromy.
I sestry, k smrti vyděšeny scénou, kterou shlédly, vyrazily urychleně hledat bezpečí. Každá zvlášť započala běh lesem, který se okolo jejich sídla vytvořil, ale i jejich osudy byly dávno zpečetěny.
Nejstarší se sestra, zmatena novým prostředím, byla chycena stále napůl změněnými poníky. Ti, napůl šílení, do sestry zaryli svá dřevěná kopyta, která se každou vteřinou měnila na zakřivené pahýly. Klisna vykřikla bolestí, jak se jí do těla zarývaly ostré třísky. Z oči jí tekly slzy, žebrala o odpuštění, ale nebyla  vyslyšena.
Dílo bylo dokončeno a vše, co z nejstarší klisny zůstalo, leželo v trávě. Nehnutě a nečinně. Nicméně, onu noc dul silný vítr, který sestru odnesl až za hranice z lesa. Každá její část byla rozeseta po nedalekých stráních a kamkoliv dopadla, tam ze země vykoukly mladé stromky. Na to, aby dorostly a začaly plodit lahodné červené plody, měly ještě dostatek času.

Druhá sestra, která byla obdařena křídly, se rozhodla uniknout vzduchem.
Její perutě kmitaly nahoru a dolů, dechu jí ubývalo, ale věděla, že musí utéct. Neznala, jaký osud potkal její sestru, ale ani ji to nezajímalo. Jediné, o co stála, byla její vlastní spása. Jak sobecké stvoření to bylo.
Stále nové a nové koruny stromů se tyčily k nebi a zastiňovaly svit měsíce. Současně s nimi však unikaly i výkřiky, jež byly všude přítomné.
Strach, všemožné vyhýbání se novým a novým překážkám a ustavičné máchání způsobilo jejím křídlům křeče. Bolest, která jimi pulsovala, byla nesnesitelná, ale téměř zoufalstvím nalezená síla ji poháněla dál. Avšak i únava si vybrala svou daň. Pegaska nikdy nebyla zdatným letcem a představa takto rychlého letu ji přiváděla k smíchu.
Přísahala by, že slyšela jasně řezavý smích, když jí svaly neohlášeně ztuhly a ona se začala řítit k zemi. Její jediná myšlenka byla, že je její pád příliš dlouhý a rychlý. Její skon bude prudký a snad nebude přílišně trpět…
Žehnala by Celestii, kdyby jí pád na hladinu jezera neotupil mysl. Měla natolik síly, aby vyzvedla svou hlavu, aby se jí dostalo dechu, ale když zabrala kopytem, zjistila, že je v čemsi zamotané. Až nyní si prostřední klisna povšimla leknínovým květů, plovoucích jen kousek od jejího obličeje. Chtěje se zasmát, škubla kopytem, ve snaze osvobodit, avšak smích ji uvízl v krku. Kořeny leknínu byly sic tenké, pevností se ale mohly vyrovnat provazům. A co hůře, jako chapadla jakési mořské bestie, i zbylá klisnina kopyta obmotaly kořínky. S hrůzou si uvědomila, že je stahována ke dnu. Počala se bránit, nicméně její snaha k ničemu nevedla. Vykřikla o pomoc, ale její hrdlo zalila voda z jezera. Kašlaje a zmítaje se, slzela, zatímco mizela pod černou hladinou.
Neuběhla ani minuta a jezero opět nabylo klidu.

Sestra ze všech nejmladší neměla na útěk ani pomyšlení. Její kopyta se příliš klepala strachy, než aby ji dovolovala pohyb. Ruiny starého domova ale představovaly stejné nebezpečí. Na mladičkou sestru se však usmálo štěstí a nalezla malou dřevěnou boudu, která byla ušetřena ničení. V ní, s oušky zakrytými, přečkala všechno utrpění, kterým si museli projít veškeří poníci, jež před několika málo chvílemi oslavovali jejich den narození.
Když konečně nastalo hrobové ticho, klisna si dovolila opustit svůj úkryt. Našlapovala opatrně, co možná s největší tichostí. Protože všude panovala neprostupná tma, přivolala si klisna za pomoci magie, jež ji byla dána do vínku, světlo.
Velice brzy si uvědomila, kde se nachází. V zahradě poblíž domu, což muselo znamenat, že její úkrytem se stala bouda toho starého blázna. Toho, který jim přinesl tak bezcenné dárky. Neměla ve svém srdci ani špetku lítosti pro jeho smrt.
Zahrada to byla věru podivná. Veškeré rostlinstvo bylo mrtvé, jako by mu nebyla věnována pozornost celé roky. Nicméně, něco upoutalo její pozornost. Obrovský šípkový keř modrých růží. Vedle něj rostly další dva, jenže jeden, jehož květy byly jak sníh, byl ošklivě potrhán a výhonky druhého ležely v mokré trávě.
Klisna sledovala modré růže s fascinací a stále se k nim přibližovala. Každá její buňka požadovala, aby si k jedné přičichla, potřebovala cítit její vůni.
A tu, hned za jejími zády, se ozvalo hlasité zavytí. Bylo příliš blízko. Když vystrašeně obrátila hlavu, s úděsem zjistila, že zírá do tlamy tvoru ze dřeva, z jehož tlamy unikal zelený dým. Neměla ani ponětí, že toto zvíře jí patřilo jen několik minut zpátky, ale když po ní ozubená tlama chňapla, s výkřikem couvla a upadla přímo do otevřené náruče šípkových růží.
Její křik přilákal více těch podivných bestií, které jen mlčenlivě sledovali její zápas s trním, které jí pronikalo do kůže. Veškeré její snažení se obracelo proti ní, čím více kopala čí trhala kopyty, tím těsnějším se stávalo vězení, které ji ovívalo. A pak se trny konečně setkaly s jejím krkem.
V okamžiku, kdy světlo vycházející z rohu nejmladší sestry uhaslo, smečka odešla.

Poníci se ráno divili, jak mohl přes noc narůst takový majestátní a obrovský les, ale mnoho jich také postrádalo své blízké. Ti neodvážnější se je vydali hledat, avšak tím pouze rozšířili les o pár nových stromů.
Další kuriózní věcí, která byla vypozorována, bylo, že se v této oblasti příroda chová dosti neobvykle. Počasí, zvířata, rostliny, nic nedovolilo, aby se jich jakýkoliv poník jen dotknul. Některé rostliny se bránily natolik, že měnily fyzickou podobu při jakémkoliv kontaktu.
Poníci nazvali toto místo Svobodným lesem a začali se mu vyhýbat.
A příběh tří sester a jejich oslavy narozenin upadl v zapomnění.

Příběh tří sester Přečti si tento příběh ZDARMA!