Kapitola 2

221 16 17
                                                  


Její duše byla rozervána. Všechny její sestry padly. Svět skomíral a ona v něm zůstala viset jako poslední lístek na holé větvi. Bolelo ji celé nitro, přesto před ní ležel ještě poslední cíl. Představoval jedinou prchavou naději. Jedinou naději, proč přetrvat. Dával jí sílu donutit vlastní nohy do kroku.

Scházela do zvlněného údolí. Stromy se skláněly kolem stezky, pod nohama jí šustilo listí, ale les pozvolna přecházel v louky a pole. Mohla donutit svou mysl přestat přemýšlet, zaměřit se na určitou věc a zůstat v tichu. Věděla však, že potřebuje všechno vstřebat. Potřebovala přemýšlet. Omílat všechny ty myšlenky stále dokola a dokola. Potřebovala to pochopit. Před očima se jí prolínala Saranetina smrt, uvědomění, že zůstala dočista sama, a poslední slova toho děvčete z dnešního rána. Všechny ty myšlenky se do sebe zaklínily a vyvolávaly nepříjemné emoce.

Arinala se přinutila vystrnadit smutek ze ztráty a osamění a zaměřila se pouze na dívčinu předpověď.

Ty nemáš svět spasit.

Máš dopomoct k jeho záhubě.

Nevěřila tomu. Byla stvořena k ochraně míru.

Jenže ten už neexistuje.

Přesto by nikdy neohrozila svět, který byl láskyplným dílem její bohyně a dalších bohů. Vždy bude ctít život, a to i tehdy, když bude nucena ho vzít.

Byla jsi stvořena k zabíjení.

Zavrtěla hlavou. Její mysl si s ní hraje. Příliš dlouho ji nechala bez kontroly. Ta groní žena byla pomatená a žádné z jejích proroctví nemohla být brána vážně.

To není kámen. Je to hrob...

Další slova, jimž nemohla věřit. A i kdyby to byla pravda, co na tom záleží, že je to hrob? Na mrtvých nesejde. Vážné by to bylo jen v případě, že by se skutečně jednalo o menhir. Jenže ani tomu Arinala nevěřila. Menhiry byly posvátné. Tvořily kruhy nebo jiné obrazce. Nestály osamocené, jako by si někdo odplivl.

Tím to považovala za uzavřené.

Les ustoupil. Cesta se zúžila a stáčela se teď skrz šedavě zelené pastviny. Objevila se ohrada a Arinala očekávala, že uvidí bizony. Zvířata, obývající tento svět od počátku věků. Kdysi dávno bývala divoká a silná a tvořila tisícihlavá stáda. Proháněla se tundrami a od lidí si držela odstup. Věřilo se, že v bizonech přežívaly duše padlých válečníků.

Dnes se z hrdých zvířat, k nimž lidé kdysi chovali úctu, stali jejich otroci. Ukradená svoboda, zlomená vůle, využití jejich síly i masa. Koně téměř vymizeli, a tak bizoni nahradili i jejich úlohu. Arinala jednoho z nich potřebovala, protože ji čekala dlouhá cesta. Její úcta však nikdy nezmizela. Oplátkou za jeho pomoc mu poté daruje svobodu.

Jenže tahle zvířata žádnou svobodu nepotřebovala. Arinala se zastavila otřesená tím, co spatřila. V ohradě ležela mrtvá těla.

Byla rozeseta po celé pastvině. Ostatky kdysi mohutných tvorů se válely v krvi a smradu. Zohavená, potrhaná, tlející.

Arinala okamžitě pochopila, že ta zvířata zabilo něco velkého.

Vyrazila vpřed. Pod kopcem zahlédla první stříšky domů.

Vtom koutkem oka zahlédla něco, co ji donutilo znovu zastavit.

U krajnice vyčnívala z trávy noha. Lidská noha.

Ztracená - Dcera hvězdZde žijí příběhy. Začni objevovat