Zrození Legend

22 4 4
                                    

Prodíral se džunglí, v krku měl úplně sucho a oči ho pálily z nedostatku spánku. Nemohl najít ani kapku vody a pociťoval, že je již na pokraji sil. V korunách stromů se ozvalo zašustění. Okamžitě zbystřil a sebral všechny své síly, jako výboj blesku zmizel ve křoví, odkud mapoval okolní koruny stromů.

Několik nekonečných vteřin byl klid, napjaté ticho před bouří sužovalo snad celý prales, když náhle znovu to zapraskání, tentokrát následované těžkým dopadem v brnění oděné dívky.

Vypadala zvláštně na zdejší poměry, honosná zbroj skrývala její ne zrovna statnou postavu a naháněla strach i respekt. Temně černé vlasy lemovaly bledou pleť, avšak ani jim se nepodařilo skrýt všechna její tajemství. Na první pohled bylo vidno, že je ještě nevyzrálá stát se bojovnicí nebo se potulovat sama džunglí, avšak ona sama si to nejspíš nepřipouštěla. Sebejistým krokem popošla o něco blíž.

"Kdo jsi?" zeptala se, zatímco ho měřila pohledem.

Mladík se napřímil, sám byl oděn pouze v krvavě rudé vestě a sněhu bílých kalhotech. Jeho krk zdobil půlkruhový přívěsek s podivným ornamentem a textem: "Pořád jsem..."

V ruce pevně sevřela kopí, jehož hrot se stříbrno-modře leskl.

"Ptala jsem se, kdo jsi," zopakovala znovu. Chtěla naznačit, že příště se bude ptát se zbraní přitisknutou k jeho hrudníku.

"Přišla jsi mě zabít?" na tváři se mu objevil podezřelý úšklebek.

Černovláska mírně znervózněla, netušila, jak si má takovou odpověď vyložit.

"Neodpověděl jsi, takže to udělám," usmála se. Její výraz se zdál z části děsivý, z části milý a sladký, jenže jakmile se rozmáchla, najednou rychlostí blesku chlapec zmizel.

"Říkala jsi něco?" pobavený smích jí projel tělem, celá zamrzla. Na tohle rozhodně nebyla připravená, nikdy se nejspíš nesetkala s člověkem tak rychlým a mrštným jako on.

"Co jsi ksakru zač?!" zavrčela připravená, že teď se jí pokusí vzít život on.

"Jsem člověk, co se nevzdává, dokud nedostane, co chce," ujistil ji, "jestli opravdu nevíš, kdo jsem, pak jsi mě nepřišla zabít?" naklonil hlavu na stranu, jak to dělal, když se v něčem ujišťoval. Vůbec nepůsobil nebezpečně. Nesnažil se ji vyděsit. Ani z ní sám neměl strach.

"Jen se tu schovávám, k čertu, a dokud mi neřekneš, co jsi zač a jak jsi tohle udělal, jsme my dva nepřátelé!" vyštěkla a postavila se do obranné pozice.

"Demon. Jmenuju se Demon," prohrábl s prsty naprosto klidně vínové vlasy a zadíval se jí do očí. Tím jí říkal, že se nebojí.

"Co hledáš uprostřed pralesa?"pokračovala jako u výslechu.

"Na to se můžu ptát taky, ale vodu momentálně," ironicky jí sjel dalším pohledem, "vypadáš, že jsi zdaleka, odkud jsi přišla?"

V tom tónu, bylo něco děsivého, ukrytá otázka. Protože mladík nebyl hlupák. Takové brnění široko daleko nikdo neukoval. Nosili je bojovníci z ledových krajů.

"Z Demacie, ale chvíli se zdržím," odpověděla. Zkousla si ret a trochu se uvolnila. Neměla v plánu dávat mu víc najevo svou nervozitu.

Mladík na moment přestal dýchat, prohlížel si ji jako nejhoršího nepřítele a po té se jednoduše usmál.

"Máš tu smůlu, že neumíš ani trochu lhát. A beztak, nehádal bych, že holka jako ty přišla z Demacie," obeznámil ji, jako by jí už dlouho znal. "Freljord," dodal po chvíli mlčení. Dal tím však najevo, že si nedělá žádné starosti.

Zrození LegendKde žijí příběhy. Začni objevovat