MATE x 26 - "I love you."

523 33 10


Rakovina není jenom ztrácení vlasů, třepení nehtů a občas nějaká ta zácpa, nebo naopak průjem, jak jsem se dočetl. Není to padnutí svému milému do náruče, když organismus vyvádí. Rakovina je kurva. Je vyčerpávající, zničující, těžko porazitelná. Chemoterapie by měla pomáhat, ale některé vedlejší účinky se zdají pomalu horší, než sama nemoc. Není nic romantického na probděné noci, strávené čekáním, kdy mu stoupne teplota, kdy se mu udělá špatně, kdy se mu bude špatně dýchat... Nemůžu nic dělat. Musím jenom čekat a doufat, že se mu udělá líp.

Po několikátém vyneseném kbelíku s obsahem Tommyho žaludku jsem už nemohl myslet čistě. Cítil jsem svoje víčka klesat, ale mozek mi stále připomínal, že nemůžu spát. Ne, protože bych nechtěl, ale protože na to teď nebyla správná chvíle. Tommy měl druhý den po chemoterapii, takže se cítil pěkně na hovno. Zimnice, teplota, třesavka. Chodil na chemo jen jednou za měsíc, ale stejně ty dva dny nevolnosti po ní byly opravdu o nervy. On možná byl zvyklý, posledních sedm měsíců si tímhle procházel sám. Měl jsem svoji premiéru, rovnou před Vánoci. Hezký dárek.

„Kolik je hodin?" zamumlal, když vyšel z koupelny, celý bledý, kruhy pod očima. Chvíli jsem se na něj díval, neschopný se pohnout a vzít do ruky mobil. Byl jsem tak unavený z několika posledních hodin.
„Něco po půlnoci," vydechl jsem těžce a líně mávnul rukou, abych mu naznačil, co chci říct, „převlékni si tričko."
„Oh, jo, promiň," zakroutil jemně hlavou a vysíleně ze sebe stáhl kus pozvraceného oblečení. Jo, kromě všech výkyvů teplot jsme tu měli ještě to nekonečné zvracení. Nemyslím si, že jsem někdy byl tak hotový – a ani ne tak fyzicky, jako mentálně.

Trhaně se nadechl, opřel se zadkem o komodu a pomalu promluvil: „Jdi domů, Adame."
„Co? Ne, ne," protřel jsem si oči, „pomůžu ti." Zívl jsem si a povzbudivě se na něj pousmál, aby viděl, že to myslím vážně. Tommy zavřel oči a vyšel z něj povzdech.
Podíval se na mě, v jeho očích se zaleskly zadržované slzy: „Nemůžeš nic udělat." Mlčel jsem.
Posunul jsem se na kraj postele a chystal se vstát – než mě zastavil. „Nechoď moc blízko koupelny, hrozně to smrdí."
„Pojď si lehnout," naznačil jsem malým poklepáním na postel. Odmítl.
„Já smrdím taky," zakroutil hlavou.
„Každý někdy zvrací, nevadí mi to-" Zkusil jsem ho ujistit, že jsem v pohodě, ale přerušil mě.
„Ale mně to vadí," řekl rázně. Nechápavě jsem se na něj podíval, i když netuším, jestli mě pochopil. Přes můj strhaný obličej asi nešlo poznat, jak se tvářím. Nic neříkal.
„Řekni, že mě tu nechceš a já odejdu. Respektuju tě, jenom tě v tom nechci nechávat samotného," pokračoval jsem. Založil si ruce na hrudi a zamyšleně se díval do prázdna. Yeah, vyhýbal se očnímu kontaktu. Možná proto, abych nepoznal, že se mu slzy prodraly na povrch. Pomalu stékaly po jeho tvářích.
„Tommy."
„Já vím, já vím!" Odbyl mě. Pozoroval jsem, jak si hraje s nehty. Ubíjela ho každá maličkost – i to, že už si je nemohl lakovat. Moc měkké, prý by nezvládly odlakovač. Prohlížel si svůj poslední, úhledně nalakovaný malíček. Na něm se zatím celkem obstojně držel černý lak.
Ani ne pět vteřin na to už měl obličej skrytý v dlaních.

Rázem jsem překonal svoji únavu. I kdyby mě těch pár metrů k němu mělo porazit, musel jsem ho jít alespoň obejmout.
„Love," vyskočil jsem ze svého místa a rozešel se k němu. Přiblížil jsem se, ale odstrčil mě.
„Nechoď ke mně!" štěkl po mně mezi slzami. Zvedl jsem ruce do úrovně ramen na znak, že chápu, že se vzdávám. Stejně jsem zůstal stát na místě, na které mě strčil.
„Vím, že jsi unavený," mluvil jsem opatrně, „ale sám jsi říkal, že to přejde. Jdi si lehnout, ráno na tom budeš líp, budu s tebou a-"
„Nechci, abys tu byl, Adame," promluvil do podlahy, kam se momentálně díval, „mohl bys odejít?"
„Yeah," zašeptal jsem a přikývl. Bez dalších otázek jsem si oblékl skinny a hodil na sebe mikinu a bundu.
„Nechci, abys mě viděl takhle a cítil... mě a musel se o mě starat a taky je mi úplně do breku, když vidím, jak se na mě díváš bez toho, abys mohl cokoliv udělat, a sráží mi to chuť se léčit dál a nutit tebe i sebe procházet tím znovu a znovu, možná by bylo lepší to prostě nechat a smířit se s tím, že prostě půjdu pod kytky," vyhrkl. Pomyslný kámen se mi objevil v hrudníku vždy, když mluvil o smrti, když neměl další motivaci, kdy se chtěl vzdát. Otočil jsem se na něj a zeptal se: „Chceš na tohle nějakou odpověď?"
„Já nevím, co chci!" Zoufalství. Slyším ti to v hlase. Ani nevíš, jak ti chci pomoct.

„Neber ohled na mě, Tommy. Já zvládnu všechno, ty se soustřeď na sebe. Ty sám jsi nejvíc důležitý, abys mě sílu se s tím prát, abys to nevzdal... fuck, abys přestal mluvit o smrti. Půjdem přes to téma ještě hodněkrát, já vím, ale ty neumřeš."
„Nemůžeš to vědět, prostě jdi," procedil mezi zuby, víc smutně, než naštvaně. Už plně oblečený jsem znovu přišel k němu a přes jeho malé protesty si ho přitáhl k sobě. Hlavu opíral o moje rameno a já ho dlaní jemně pohladil po hlavě. Na to se ošil, ale nic nenamítal.
„Jeď opatrně, baby boy," vydechl. Dal jsem mu malou pusu na spánek. Promluvil jsem do jeho kůže: „Zvládneš to sám, jsi si jistý?"
„Mhm, jdi, než ti pozvracím nohy. Atraktivní, že?" s ironickým posměškem si setřel slzy.
Neodpovídal jsem na jeho poznámku sám na sebe a raději přesunul zájem na podstatnější věc: „Na stole máš prášky a vodu, dej si je a zkus je udržet v sobě, měly by zastavit to zvracení. Kdyby cokoliv, fakt cokoliv, piš mi, volej mi, hned jsem tady, okay?"
„Dělám to už víc jak půl roku, já to všechno vím," připomněl mi, „ale děkuju. Jdi, ať se na zítřek alespoň trochu vyspíš."
Zakroutil jsem hlavou a pohladil ho po tváři: „Fuck, jsi úžasný."
„Ugh, mlč, lháři," mírně se pousmál, „měj se, Mitchie." Zamával mi a já se dal k odchodu.
Za dveřmi jsem ještě slyšel, jak na mě volá: „Napiš mi, až dojedeš! Miluju tě!"

MATEPřečti si tento příběh ZDARMA!