▬ kapitola druhá

440 56 9


Stařík měl pravdu. Lidí bylo fakt hodně, i když to nebylo nic, co by se nedalo zvládnout, ale zřejmě to bude stát všechny její zdravé nervy.

Koukla do prosklených dveří, na jehož boku bylo svítící tlačítko k otevření. Stiskla jej, nasadila na tvář úsměv a řekla nahlas svou žádost o ukázání kartiček.

Na pokaždé vytáhla čtečku, která si ověřila pravost karty daného cestujícího, jemně stroj pípl a jeho barva zbledla, než Adysa do něj vložila další kartičku.

„Dobrý den, mohu poprosit o vaši kartu, prosím-" Adysa ztuhla a zamrkala. Poté se doširoka usmála a okamžitě se posadila vedle dívky, jejíž krátké vlasy s barvou oříškovou měla schované ve volné šedé čepici.

„Selie." hlesla Adysa na dívku sedící na sedadle, něco si čítajíc na ručním projektoru. Ta překvapeně obrátila hlavu a koukla do tváře osoby, jež jí nazvala jménem. Lehkým klepnutím na ocelový prstýnek digitální obraz zmizel společně s digitálními brýlemi, které se vytratily jak pára nad hrncem. Dívky si stouply a objaly se.
„Ráda tě vidím, ale..." Selie očkem hodila na další sedací místa. „jsi v práci, Lockroodová."

Adysa se pousmála.

„Sotva tě po dlouhé době vidím a ty mě vyháníš."

Selie si upravila prameny vlasů a pokrčila nevinně rameny. „No, ty jsi ta, která se neozvala. Po těch několika telefonátech a nepřečtených emailech jsem to pak vzdala. Ale jak vidím, jsi v pořádku." Selie ukázala dolíčky a mezi dvěma prsty držela oranžovou, lehce průhlednou kartu, kterou si Adysa vypůjčila a když čtečka pípla, vrátila kartu přítelkyni.
Adysa si povzdechla. „Jo, za to se omlouvám. To stěhování bylo hrozné a navíc jsem se s tím domácím androidem nemohla, u všech svatých, domluvit."

Selie se ušklíbla. „To zní jako výmluva."

„Ať zní. Jak ti to mohu vynahradit? Třeba..." Promnula si přemýšlivě bradu. „co tak zajít do kavárny? V pátek."
Selie našpulila rty a panenky protočila vzhůru. Pak na Adysu očkem koukla.

„Může být. Ve dvě, v jednu končím v práci."

Adysa souhlasně přikývla a uvolnila se. Věděla o těch emailech a telefonátech, ale s Kirle se nedalo normálně komunikovat, takže se jaksi stalo, že všechny emaily a telefonáty byly ve virtuálním koši. A to si myslela, že domácí android je dar Boží.

„No," narovnala se hnědovláska. „stejně vystupuji, takže tě nebudu již zdržovat od práce. Máš toho tu jaksi... hodně?" usmála se nevinně a pohladila průvodčí přátelsky po rameni.

„Jo." vzdychla Adysa. „Jako by byl konec světa."

Selie se usmála, přistoupila k průhledným plastovým dveřím, otevřela je za pomocí tlačítka a vešla do volného prostoru, z jejíž obou stran byly obrovské dveře na automatické otevírání ven.

Mezitím, co Selie čekala, se zběhli dva cestující ke dveřím. Kamarádka se na průvodčí obrátila s lehkým dolíčkem.

„Máš práci." připomněla Adyse.

„Já vím. Ale musím tě doprovodit." zazubila se.

Selie s úsměvem zakoulila očima a upravila si kabelku.

„Mám u sebe vždy elektrický paralyzér, neboj." řekla a poklepala si na kabát. kde se vyskytovala vnitřní náprsní kapsa.

Adysa přikývla a očkem zahlédla světlo nad dveřmi, oznamující, že se velké ocelové dveře budou otevírat.

Chyba v systémuPřečti si tento příběh ZDARMA!