Love Me Like There's No Tommorow

1. Freddie

No a je to tady, noční můra začíná. Fakt mě tu nechali. S náhlým uvědoměním jsem se díval za odjíždějícím autobusem, ve kterém jsem strávil posledních šest hodin, vážně zvažujíc možnost, že bych mu ještě na poslední chvíli skočil pod kola. Prostě jsem měl depku, chtělo se mi umřít a takhle bych to měl třeba alespoň rychle za sebou. Svou příležitost jsem ale promarnil, takže mi nezbylo nic jiného, než se nějak vyrovnat s tím, že se na mě rodiče doopravdy vykašlali a šoupli mě na internát. Kdybych měl vyjmenovat, co všechno mě na mé nové situaci děsilo... Když to zkrátím, děsilo mě úplně všechno. Jakoby změna školy nebyla dostatečně stresující sama o sobě, našim to evidentně přišlo málo, tak se mi k tomu rozhodli přidat i změnu státu a proč ne, rovnou i celého kontinetu. V Bombaji, kde bydlí moje dvě tety, jsme už byli párkrát v létě na prázdninách. Od nás ze Zanzibaru se tam jezdilo lodí a i když ta cesta trvala dlouho, byla rozhodně příjemnější než se hodiny mačkat v autobuse z Bombaje do Panchgani.
Nehledě na to, že tady jsem nikoho a nic neznal a připadal jsem si asi jako Alenka v Říši divů.

Ještě chvíli jsem rozpačitě přešlapoval na plácku, který sloužil jako improvizovaná autobusová zastávka. Vedle sebe jsem měl kufr, kam jsem si určitě zapomněl zabalit nějakou životně důležitou věc, a v ruce jsem držel velkou obálku, do které mi školní sekretářka naházela hromadu papírů, které bych se asi měl snažit neztratit, rozvrh a klíče od pokoje, kde budu odteď bydlet. Sice jsem dostal vlastní klíče, ale pokoj jsem bohužel zcela sám pro sebe neměl.

Po kampusu školy byly rozesety malé zděné domečky o velikosti spíše chatek. Do každého z nich vedly dvoje různě nadepsané dveře, takže se tam asi vešly dva pokoje. Zastavil jsem se před dveřmi, nad kterými byla cedulka s číslem 44 B. To samé stálo i na klíčích, s kterými jsem si nervózně pohrával v dlani. Tak fajn, nebuď posera! Strčil jsem klíč do zámku, ale bylo odemčeno, tak jsem rovnou vešel. Uvnitř byly 2 palandy a na dolních postelích už seděli dva kluci a povídali si spolu. No skvělé, takže ještě ke všemu budu mít postel nahoře.
"Ahoj, ty jsi ten novej?" otočil se na mě ten bílý kluk. U Svatého Petra byla multikulturní škola, což jinými slovy znamenalo, že sem své děti odkládali bohatí a věčně zaneprázdnění rodiče různých národností. Další věc, kterou jsem zapomněl zmínit, běžně se sem začínalo chodit už od jedenácti jako na osmiletku. Jinými slovy- všichni se mezi sebou už dávno znali a já jsem tu "ten novej".

"Já jsem Bruce a tohle je Derrick," představil sebe i kluka vedle, kterého jsem podle jména i vzhledu tipoval na Inda. I když vzhled může klamat, já jsem se taky sice narodil v Africe, ale typickou africkou rodinu byste si asi představovali jinak.
"Farrokh," řekl jsem své jméno s tušením, co bude následovat. Proti tomu, jak se jmenuju, jsem v podstatě nic neměl, ale všem ostatním to jméno nejspíš znělo jako nějaký příšerný jazykolam, protože ho nikdo neuměl správně vyslovit. Nebyl jsem v Indii ani den a už jsem stihl zaslechnout asi milion různých pokusů a jeden byl postiženější než druhý. Moji budoucí spolubydlící tu snahu raději rovnou dopředu vzdali.
"Ty se takhle fakt jmenuješ? Chudáku..." hvízdl uznale Derrick.

I přes úvodní komplikace jsme si s klukama nakonec celkem rozumněli. Šli jsme ven, Derrick někde sehnal míč, tak jsme si ve třech kopali. Mě fotbal sice nijak extra nebavil, ale stejně tu nebylo co jiného dělat. Aspoň jsem si měl s kým pokecat. Na co zatím přišla řeč, Derrick byl nakonec přímo z Bombaje a Bruce z Melbourne v Austrálii. Během dneška má na náš pokoj prý přijet ještě nějaký Terrance z New Yorku. Nejčastěji se ale hovor točil okolo nedaleké dívčí školy. K nám chodili jen samí kluci, takže pro nás z internátu byly spojené hodiny, které jsme s nimi na některé předměty měli, jedinečnou příležitostí, jak nějakou z nich sbalit. Doma jsem sice občas za nějakou holkou chodil, ale nikdy nedošlo na nic, co by stálo za řeč. Ale tady by se to třeba mohlo změnit. Musel jsem uznat, že v tomhle případě je nemít rodiče pořád za zadkem podstatnou výhodou.