Moje nemožná dívka

94 7 7
                                                  


Zvonek oznamuje konec hodiny, spolužáci opouští třídu. Dál poklidně ležím na lavici - trochu unavená, usnula jsem při hodině. Mé zorničky se pohybují. Hledím na tebe, roztomilou dívku s bílou mašlí v kaštanových vlasech.

Bylas určena jako služba a soustředěně se mračíš na houbu v umyvadle, poctivě ji ždímáš, jako kdyby na tobě závisel osud lidstva. Neposlušné pramínky ti padají do krásné tváře, zakrývají tvé pomněnkově modré oči. Zase sis zapomněla sponku.

Jsi nemožná dívka.

Přecházíš k tabuli, táhneš houbou sem a tam. Vyždímala jsi ji moc, skoro nemyje. Vracíš se ji namočit. Prudce otevíráš kohoutek. Ale ne, voda ti pocákala halenku!

Jsi opravdu nemožná dívka.

Znovu čistíš tabuli, pěkně dočista, a pobroukáváš si dětské písničky bez ohledu na to, jestli tě někdo slyší nebo ne. Veselá jako vždy, i když jsi dnes zapomněla úkol a dostala poznámku.

Jsi roztomile nemožná dívka.

Pozorujíc tvou drobnou postavu, plavající ve větší uniformě, se mé oči klíží. Zase usínám. Dnešek byl dlouhý den.

Cítím vůni vypraného oblečení a jahodového šampónu, příjemné teplo. Otevírám oči, motýlí pohlazení tvých rtů na tváři mi pomohlo. Pomněnky se usmívají, nutí mě úsměv opětovat.

Vstávám, sundávám si sako a podávám ti jej. Nechci, abys venku nastydla.

S růžovými tvářemi jej přijímáš, zapínáš. Vynechalas knoflík, vypadáš legračně.

Jsi moje nemožná dívka.

Moje nemožná dívkaZde žijí příběhy. Začni objevovat