1

41 6 3

Ticho.

Skrze vodu na mne svítilo slabé světlo měsíce. Nechala jsem se unášet spodním proudem a dál bezvládně ležela. Pomalu jsem klesala ke dnu. Mohla jsem to vzdát a zemřít skoro jako všichni ostatní. Byla jsem nešťastná, ale mohem víc jsem byla naštvaná. Chtěla jsem je všechny poslat pod kytičky ale přitom jsem to ani nechtěla. Asi jsem zmatená , zmatená ze všeho, co se stalo.

Pomalu jsem otevřela oči. Bylo ráno. Vlny mne vyplavily na břeh. Bolele mně hlava a ten příšerný skřekot racků tomu nepomoh.
Nechápu to já...já žiju! Nemohla jem tomu uvěřit. Posadila jsem se a oklepala ze svého trika a sukně písek. Chvíli jsem se rozhlížela po okolí a když jsem nikoho neviděla pokusila jsem se vztát. Nohy se my klepaly, jsem totálně vyčerpaná a nevím kam bych měla jít. Pomalu jsem se vydala podél pláže , možná někam dojdu.

Nemusela jsem jít daleko, než jsem narazila na připravující se pouť. Vypadalo že dnes večer se tu bude něco slavit. Zatím tu ale ještě nikdo nebyl mohla jsem si tedy někam zalést a vyspat se. Vyšplhala jsem nahoru na ruské kolo. Dokud to nezpusí nenajdou mně. Zachumlala jsem se do svého nyní už uschlého trička a usla.

Stojím v opuštěném domě. Nikdo tu není. Prsty jsem přejela po dřevě spálených dveří.
,,Zlatíčko?" Ten hlas jsem hned poznala.
,, Mami!" Vyjekla jsem a běžela k ženě stojící předemnou. Objala jsem ji, po tváři se mi začaly kutálet slzy.
,,Mami." Zašeptala jsem.
,, Neboj vše bude dobré. " Utišovala mne. Pohlédla jsem ji do do tváře, mile se na mne usmívala a hladila mně po tváři. Pak ale změnila výraz, škaredě se zašklebila její oči zaplály nenávistí
,, A nebo bude vše ještě horší. " křikla.
Okamžitě jsem se od ní odtáhla
,, Ty nejsi moje máma!" Byla to ona, ta co mi vše vzala.
,, Ne, nejsem tvoje matka , protože ta je už dávno mrtvá!" Začala se hystericky smát
,, Všichni tvoji příbuzní i přátelé jseou už dávno mrtví! Jenom ty jsi stále naživu. Malé slabé děcko, co mělo už dávno zemřít! Kupodivu stále žiješ. Ale nemáš nikoho kdo by tě chránil ! Jsi SAMA! Tak mi to dej a já ti neublížím." Natáhla ke mně ruku a zase se mile usmála.
,, Lžeš! I kdybych ti to dala tak mně zabiješ!" Dala ruku zpátky a povýšeně se na mne podívala.
,, Jednou se nezachráníš. Vím kde jsi."
Podlaha podemnou se propadla. Začala jsem ječet.

,, AAAAAAAAAAAAAA!" prudce jsem se zvedla. Mé srdce bilo jako o závod. Pomalu jsem vydecovala
,, Byl to jen sen... byl to .. jen ... sen." Uklidňovala jsem se. Sen který byl tak živý ,ještě pořád cítím její přítomnost. Děsí mě to. Dala jsem si ruku na hruď a zaťala jí do pěsti. Znova jsem se cítila tak bezmocně , horé slzy mi zaplavily očí
,, harfu. " zašeptala jsem.

,, Vztávej nemůžeš tady spát." Probudil mně nevrlý mužký hlas. Pomalu jsem otevřela oči. Pořád jsem ležela v jednom tom balkónku na ruském kole. Nejspíš to zpustili a všimli si mně. Hned jsem se postavila na nohy ,
, pardon." Řekla jsem s prázdným výrazem ve tváři. Chvíli mne sledovali a pak už si hleděli svého.

Zakručelo mi v břiše
,, Musím jíst."  Začala jsem se rozhlížet po okolí, začali se sem hrnout davy lidí. Všimla jsem si nedalekého stánku s nápisem
SHOĎ PLECHOVKY A VYHRAJ
PERNÍK!!!
Znova mi zakručelo v břiše, jasné co budu dělat.

Přišla jsem ke stánku. Starší pán mi vysvětlil pravidla a podal míček. Věděla jsem na 100% že nemůžu minout. Shodila jsem všechny plechovky.
,, Jseš šikovná, malá." Uchecht se kluk co stál vedle mně. Trochu jsem se na něj naštvala za to že mně nazval malou.
,, Nejsem zas tak malá." Bránila jsem se. Kluk se na mne podíval pak se zaměřil na plecovky a pkusil se je shodit.

Ze stolku se skutálely 4 plechovky a další tam zůstaly stát. Zakousla jsem se do perníku
,, Házel jsi ze špatného úhlu. Bylo jasné že mineš." upozornila jsem ho na jeho chybu. Podíval se na mne s překvapeným výrazem.
,, Ty asi nebudeš úplně normální malá holčička." Uchecht se. Zase malá
GRRRR.

,, Fajn jak myslýš." Kousla jsem do perníku
,, Říkám ti že nejsem tak malá, jsem asi o půl nebo jeden rok mladší než ty a podle všeho máš 15 až 16 let." Znova jsem kousla do perníku

Překvapeně na mně hleděl, pak nadzvedl jedno obočí, na obličeji mu vyrašil úsměv.
,, Jak to dělaš?" Otočil se zpátky ke hře. Tentokrát shodil 7 plechovek.
,,Víš toho hodně ale říkáš to tak jako by jsi nic necítila." Znovu se napřáhl
,,Hoď to kousek do leva." Opravila jsem ho. Prvně váhal ale pak se kousek posunul a udělal ,co jsem říkala. Všechny plechovky spadly.
,, nepotřebuju dávat najevo emoce." Odpověděla jsem na  to co načal.
,, To ne, ale chtrá jseš." Zasmál se.
,, Mimochodem jsem Sam." Podal mi ruku. V tu chvíli mi došlo že vůbec nevím jak se jmenuji. Potřásla jsem si s jeho rukou ,, Spell." Nevím proč jsem to řekla. Bylo to, to první co mně napadlo.
,, Dost neobvyklé jméno." usmál se a  vzal si svou výhru.
,, Kde máš vlastně rodiče?" Mlčela jsem.
,,kamarády? Stále jsem mlčela.
,, Nemáš kamarády?" Kluk s oříškovou barvou vlasů se na mně lítostivě podíval. ,, Ztratila jses?"

,, Ne." Konečně jsem promluvila i když to nebyla tak docela pravda.
,, Máš hlad?" Zeptal se. Jenom jsem přikývla.
,, Tak pojď. Něco ti koupím."
Věděl že nemám žádné peníze bylo to od něj milé. Začal se o mě starat jako starší bráška.

odlišnáPřečti si tento příběh ZDARMA!