MATE x 24 - The prettiest egg

345 27 10

Otočil jsem se ke koupelně. Dveře do ní byly zavřené, ale zevnitř se ozývaly tiché zvuky. Skoro jako pláč. Při bližším poslechu jsem zjistil, že je to opravdu pláč.
Chystal jsem se otevřít dveře, vtrhnout dovnitř a zachránit ho. Sotva jsem ale sáhl na kliku, ozval se jeho hlas. "Nechoď sem!" vyjekl najednou. Oddechl jsem si, ale ruce se mi stejně nepřestaly třást. Sice zněl naprosto zlomeně a slyšel jsem, že mu nešlo najít dech, ale alespoň byl při vědomí. Nemyslím si, že bych psychicky zvládl další vlnu jeho nemoci.
"Tommy?" oslovil jsem ho jemně, bez toho, abych se díval dovnitř. Neodpovídal, ale usilovný pláč mluvil za vše. Fuck. Lámalo mi to srdce. "Jdu dovnitř, okay?"
Nepočkal jsem na odpověď. Vlezl jsem dovnitř koupelny. Než jsem se stihl pořádně porozhlédnout a uvést se do situace, přišel další šok. Umyvadlo naplněné blonďatými vlasy a strojek ležící o kousek dál. Na zemi ležel hřeben a Tommy se zdrceně skláněl nad umyvadlem. Jeho hlavu ani zdaleka nepokrývalo tolik vlasů, jako předtím. Vlastně - zbývalo mu na ní jen pár dlouhých a několik částí krátkých vlasů. Zbytek byla jenom holá hlava. Můj bože.

"J-jenom jsem šel spát," vydechl, "a vypadlo to, prostě - prostě skoro všechny vypadly, když jsem chtěl trochu učesat t-ten zbytek!"
Chtěl jsem mu něco říct, ale nemohl jsem najít slova. Měl jsem pocit, že cokoliv ze mě vyleze, udělá situaci jenom horší. Hluboce jsem se nadechl.
"Nemůžu se na sebe podívat do zrcadla," zašeptal roztřeseně. "Jsem nechutný, proto nic neříkáš, že?"
Tou větou mě probral z mého transu. Přišel jsem k vaně a sedl si na kraj.
"Pojď sem, babe," promluvil jsem na něj. Pustil jsem berle na zem a natáhl se pro Tommyho, abych ho přitáhl k sobě. Okamžitě mi padl kolem krku a dojalo ho to ještě víc.
"Nemám vlasy," plakal do mého ramene, "teď jsem ještě hnusnější, než jsem byl předtím a- a tobě se už vůbec nebudu líbit a - proč zrovna já?! Zasloužím si to snad?! Já nechci umřít!"
"Ne, ne, love," odtáhl jsem ho od sebe. Podíval se na mě. Měl červené, uslzené oči, napuchlé rty, rudé tváře. Natáhl jsem k němu ruku a palcem mu setřel slzy. "Není to o vlasech, pro mě jsi kurva nádherný. Nezasloužíš si to, máš pravdu, ale musíš s tím bojovat, dobře?" Políbil jsem ho přes stékající slzy. Vzal bych si všechnu jeho bolest na sebe, kdyby to šlo. Radši bych trpěl, abych ho viděl žít naplno, než žít a sledovat ho, jak trpí. Shit, zním jako hrdina, ale nic z mých zbytečných myšlenek a keců doopravdy nemůžu vyplnit. "Babe, bojuj s tím. Je to těžké, ale musíš. Vlasy narostou zpátky, vždycky."
"A-ale... chemoterapie! Já-já- nebudu mít zpátky vlasy!" Hroutil se mi v náruči znova a znova, proudy slz telky dolů z krásných hnědých očí.
"Neplač," opřel jsem si čelo o jeho a snažil se ho uklidnit. Stál jsem v uklidňování za hovno. Nevěděl jsem, co říct klukovi, který za chvilku ztratí naprosto všechny vlasy. Protože ty ostrůvky vlasů, co se vytvořily na jeho hlavě, jsme museli oholit kompletně. Nevěděl jsem kurva vůbec nic o tom, jak mu mám pomoct. Vidět ho plakat mě hnalo do pekla a zpátky jenom proto, abych našel způsob, jak donutil se cítit líp.
"Promiň, jsem takový loser, omlouvám se," potahoval. Pohladil mě po tváři a druhou rukou mi svíral mikinu na zádech. "Nejsi, shh," snažil jsem se vyvrátit jeho domněnky, "seženeme ti vlasy, paruku, bude vypadat reálně, ano?"
Potřeboval chvíli na pláč, ale přemohl se a pokračoval v chaotické řeči: "Nemusíš to pro mě dělat, já- nemám peníze na paruku, nemám ti to jak vrátit a-a jsem tak hrozně k ničemu, nemocný neschopný idiot, stejně umřu."
Zakroutil jsem hlavou a podíval se mu do očí. Sklopil pohled k zemi. "Hey, podívej se na mě," nařídil jsem. Neposlechl mě. "Tommy," oslovil jsem ho znova a navedl ho k sobě prsty.
"Nemluv tak o sobě, ty jsi víc, než tvoje nemoc. A vím, že ti moje kecy nepomůžou, ale musíš vědět, že jsem do tebe tak moc zamilovaný. Tahle nemoc nedefinuje, kdo jsi. Ty jsi nádherný člověk, jsi chytrý a takové sluníčko a sakra, tak atraktivní. Prosím, neshazuj se kvůli... tomuhle." Doufal jsem, že ví, jak upřímně to myslím. Neuměl jsem dávat tyhle motivační proslovy, ale pro něj jsem se snažil i přes svoje možnosti a schopnosti.
Mlčel a souhlasně kývl hlavou. Trochu sebral svoje emoce a vstal. Dělal, co mohl, aby se nepodíval do zrcadla. Sebral strojek a vložil mi ho do dlaně a dal mi jednoduchý pokyn: "Ohol ten zbytek."

MATEPřečti si tento příběh ZDARMA!