Neomezená

1.

  ,,Teď je ta chvíle ! '' Vytáhla jsem šíp a lukem mířila na ubohého králíka. Koukal se na mě jakoby už věděl co přijde a jen čekal až se to stane. Střela byla přesná. Nedělalo mi sice radost zabíjení zvířat, ale stejně by tu dlouho nepřežil a skončili by u někoho jiného na stole a zrovna teď ... po pár dnech kdy jsem jedla pouze to, co jsem našla na louce byl můj hlad silnější než lítost. Cestou domů jsem sebrala ještě nějaké klacky a pospíchala domů .. teda jestli se tomu dá říkat domov nebyl to totiž dům, ve kterém bych bydlela jen já s nemocnou mámou, tátem a dvěma mladšíma sestrama , byla to velká chatrč rozdělená na soukromé ložnice se společnou kuchyní , kde přežívali všichni, co po krizi co nastala museli opustit své domovy. Došla jsem a položila králíka do kuchyně na stůl, když to uviděla Martha ( naše ''dvorní'' kuchařka ) pochválila mě a jako vždy mi dala kousek čokolády, která nebyla jen tak pro každého ,, Co bychom bez tebe dělali '' Pronesla a dala se do vaření. Vlastně ano, už kolikrát se stalo že jsem to byla zrovna já co domů po několika dnech donesla jídlo, ze kterého se najedli všichni co tam s námi bydleli .Vyběhla jsem nahoru do pokoje a podívala se z okna , ale k mému překvapení jsem nic neviděla prostě jakoby mi někdo zavázal oči a já začala být nervozní a zběsile chodit po pokoji sem a tam. V duchu jsem si říkala že jsem asi moc vyčerpaná, ale v mysli mi bylo jasné, že to tím není , zase se mi totiž vybavily vzpomínky na to, jaké to bylo dřív .. bezstarostné a bez strachu .. teď to byl pravý opak. Nikdo z lidí nevěděl co se pořádně stalo, ale život se změnil .. změnil se tak, že jsem už nedokázala mít radost z každé maličkosti a začala to být hra.. hra o přežití .Lehla jsem si a dívala se na strop. Přemýšlela jsem, ale k ničemu jsem nedošla, protože jsem usla. Probudila mě Martha volající k večeři. Nazula jsem si moje staré papuče a seběhla po hlasitých schodech dolů . Všichni tam už čekali, večeře totiž byla jediná část dne, kdy jsem se viděla se všemi spolubydlícími. Martha připravila králíka s moučnými placky, nebylo to nijak luxusní, ale hlad to zahnalo . všichni si povídali co dnes zažili, ale já byla myšlenkami někde úplně jinde.. v hlavě se mi totiž rodil plán .. a ne ledajaký plán .Po večeři jsem zůstala sedět , v místnosti byla už jen máma a já, ale já jsem ani nevnímala že by tam už nikdo nebyl. Byla jsem zabraná v myšlenkách když máma řekla ať jdu už spát , jen jsem přikývla a poslušně si šla nahoru do pokoje lehnout . Hned jsem usla, byla jsem vyčerpaná . Ráno to vypadalo, že dnes nebude moc pěkně, spíš tak temně, depresivně jako při bouřce, ale nepršelo , jen bylo zataženo. Šla jsem dolů a potkala Loru hrající si s Suri. Přidala jsem se k nim ,aspoň na chvíli jsem si mohla užít ten dětský pohled, smích plný naděje a bezstarosti , taky jsem se dřív tak dívala, ale to už bylo dávno za mnou. Dívám se do zrcadla a vidím tvář bez emocí, holku marně hledající pomoc , dívám se sama sobě do očí a připomínám si kdo jsem ,,Jsem Claudia a je mi 17,, musím si totiž pořád připomínat kdo jsem, někdy totiž zapomínám a pak nevím kdo vlastně jsem a co dělám. Nazula jsem si boty a vydala se ven, potřebovala jsem se jít projít, dnes mám , jako vždy v pátek, sejít se s mým dobrým kamarádem Damienem . Známe se už dlouho, jenže po té co jsme museli opustit náš domov jsme se už moc nevídali. Damien byl stejně starý jak já, vlastně jeho a můj život by se dal srovnávat, oba jsme neměli moc štěstí, a vlastně jsme měli i podobné uvažování. U potůčku, kam chodím vždy, když se chci jen projít jsem nasbírala pár květin do vázy pak jsem si sedla a jen se dívala, čím víc jsem přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala že takhle žít nechci a že s tím musím něco udělat.. není to tam nemožné jak by se na první dojem mohlo zdát. Právě o tom jsem se chystala dnes mluvit s Damienem , mohla jsem se mu totiž svěřit úplně se vším a on mě taky , většinou jsme našli pochopení pro toho druhého. Po odpočinku jsem svižným tempem došla domů a