For every story tagged #WattPride this month, Wattpad will donate $1 to the ILGA
Pen Your Pride

- část 32.

3.7K 229 9

LOUIS:

"Louisi, vylez... nemůže to být až tak hrozný, jak to teď vypadá," mumlal za zavřenými dveřmi Niall. Grrrr... co ten se do toho plete? Jemu to může být úplně jedno... Nemá snad svých problémů dost? Musí se starat ještě o mě?

"Nialle... starej se o sebe!," zavrčel jsem se naštvaně. Stella se mnou nemluvila už dva dny, neodpovídala mi na SMSky, na zprávy, dokonce ani na veřejné zprávy na twiterru o tom, jak moc ji miluju, které už teď měly skoro šedesát tisíc retwettů a liků... jenom od ní mi nepřišla ani řádka. Ani slovíčko... prostě nic. Ani jednoslovná odpověď na jednu z mých zpráv typu: "jsi v pohodě?" Prostě nic.

"Ne, vážně... ty se Stellou jste pomohli mně, proto mě nech, abych pomohl já tobě!," zahučel a zabušil do dveří, aby mně donutil vstát a otevřít dveře.

"Mně je takhle dobře, nech mě na pokoji Nialle," zavrčel jsem a hlavu zabořil více do polštáře. Opravdu nemám náladu na to, se s někým bavit. Možná bych mohl za ní dojít a omluvit se nebo... ne, zavrtěl jsem hlavou, proč bych se měl omlouvat pořád jenom já? Nic jsem neprovedl. Nebo snad... Ne. Nic jsem neprovedl.

"Louisi... běž za Stellou a v klidu si o tom promluvte!," radil mi a snažil se mě přemluvit, abych se zvedl a šel za ni. Vlastně bych to udělal moc rád, ale... proč se mám, sakra, pořád omlouvat já? Navíc, tentokrát jsem v právu já. Ani nevím, jak ji dopadly ty zkoušky, ale...

"Nepůjdu! To ona mi nebere mobil, to ona mi není schopna ani odepsat, jak se má nebo jak jí je. Proč to mám být pořád já, který se omlouvá jako první?," prskl jsem naštvaně a zabořil hlavu do polštáře.

"Co když tě potřebuje?," ztišil se, skoro šeptal, "vždyť víš, že vy dva patříte k sobě! Tak za ni hned běž... běž si ji udobřit."

"Nialle, opravdu mi vysvětli, proč se o to staráš! Jestli máš o ni strach, tak se na ni běž podívat sám!," zavrčel jsem naštvaně, ale pak jsem zalitoval toho, co jsem řekl. Niall za nic nemůže a já jsem na něj tak hnusnej, i když se mi jenom snaží pomoct. Možná měl pravdu, možná mě opravdu potřebovala... Ne, to je blbost. Kdyby se mnou chtěla mluvit, má mobil od toho, aby mi zavolala nebo aspoň odpověděla na jednu z mých zpráv. Niall se už neozval, jenom jsem zaslechl, jak se jeho kroky vzdalují bezraně od mého pokoje, ale... je mi to fuk. Opravdu teď nemám náladu na to, se někomu omlouvat, obzvláště ne jemu. Na to teď opravdu nemám... chuť a ani sílu. Schoval jsem hlavu pod peřinu a snažil se usnout. Proč mám takový zvláštní pocit, že za to všechno můžu opět jenom já? Vždyť je to blbost. Nebo snad ne...?

"Louisi, co se děje?," zeptal se starostlivě Harry a objal mě kolem ramen. Snažil se mi podívat do očí, ale já před jeho zkoumavým pohledem uhybal. Nemusí všichni vědět, že je mi mizerně. I když to asi už dávno ví.

"Co? Nic," lhal jsem a hypnotizoval mobil, který se mi krčil v dlaních, jak jsem čekal Stellino zavolání a nebo aspoň zprávu. Prostě něco. Sice jsem se zařekl, že mě nezajímá, jak ji je a že už ji nenapíšu atd. ale stejně jsem potom zase napsal dalších čtyřicet SMSek a pokoušel jsem se ji tak dvacetkrát dovolat, ale prostě nic. Žádná odpověď, žádný nepřijatý hovor. Prostě nic.

"Co by ti udělalo, kdyby ses ji došel prostě omluvit?," zeptal se Harry s úškrnem a bouchl mě slabě do ramene.

"Harry, ale já jsem ji už několikrát napsal... a ona mi ani jedinkrát neodepsala. Ani jednoslovně, ani... prostě nic," podíval jsem se na něho skepticky.

"Tak prostě za ni běž," nutil mě stejně, jako předtím Niall, kterého jsem tu potom už nepotkal. Asi nebyl doma, ale kde byl... to mě docela nezajímalo.

Saving Angel (fan fiction with Louis Tomlinson)Přečti si tento příběh ZDARMA!