Velká bramborová loupež (IV)

36 10 3

Kubík cválal lesní pěšinou a kolečka v hlavě se mu otáčela takovou rychlostí, že jejich bzučení téměř přehlušilo dusot jeho ťapek po mechovém koberci.

Takže Hubert nakonec neměl se ztrátou... ne, řekněme to na rovinu, s krádeží těch brambor vůbec nic společného. Dokonce i Jackoule v tom byla nevinně, což Kubíčka potěšilo asi ze všeho nejvíc. Onen grošákův „hrdinský sportovní výkon", sražené břevno, huba ježící se vyškubanou mrkví – to všechno byla slepá stopa, která borderáka akorát zmátla. Předpokládal, že se brambory ztratily až potom, co Hubert otevřel zahrádku dokořán. Bylo to tak naprosto očividné, tak logické. Přímo se to nabízelo. Jenže zapomněl, že kdo má za ušima, toho nějaká natažená plachta nemohla zastavit. A tahle parta, za kterou teď mířil, měla fištrónu na rozdávání. To věděl moc dobře, už se s nimi párkrát setkal.

Za normálních okolností by je samozřejmě vyčenichal hned po prvním čmuchnutí. Měl přece skvělý nos, kruci pes! Jenže o tuhle výhodu ho připravil Hubert, který se válel v záhonech s takovou vervou, že silný jablečný odér přehlušil všechno ostatní. Kubu kvůli tomu ani nenapadlo, že by na zahrádce mohl někdo úřadovat ještě před ním. Celé mu to v té jeho černobílé makovici docvaklo až ve chvíli, kdy mu myška zlodějka prozradila, že „lesní bramborový výprodej" začal už večer, tedy v době, kdy se Hubert teprve kysele křenil nad prvním zkvašeným jablkem.

Na les už padl soumrak a byla tedy doba, kdy hodné bordery chodí spát. Kubík na to ale neměl ani pomyšlení, konečně totiž doběhl tam, kam měl namířeno: na malou mýtinu obklopenou vzrostlými duby, jež se ukrývala mezi dvojicí nízkých kopců. Nebyl to ovšem žádný úpravný palouček, na kterém by hustě rostlo lesní kvítí a kde by při měsíčku tancovaly víly. Pokud by si pohádkové bytosti chtěly uspořádat svůj candrbál zrovna tady, skončilo by to nejedním vyvrtnutým kotníkem a polámaným křídlem. Zem totiž pokrývaly vyrvané drny a hluboké brázdy tak hustě, že to tu vypadalo jako pole čerstvě zorané traktorem, který řídila tlupa rozdováděných koťat.

Některé ty rýhy v zemi byly hodně hluboké. Ten, kdo je udělal, musel mít spoustu síly a uměl ji použít. A ten dotyčný také nemusí mít náladu na řeči, pípnul slabě Kubíčkův vnitřní hlásek, který začínal pochybovat o tom, zda byl dobrý nápad sem běžet rovnou, bez ohlášení. Divoká prasata totiž nejsou zrovna známá svou pohostinností. Spíš naopak – na nečekané návštěvy mívají ve zvyku reagovat poněkud nevrle. Mírně řečeno. Že by se přeci jen vrátil domů a nechal to na zítřek, až si vše pořádně promyslí? Inu, možná by to nebylo tak docela od věci...

„Co tady děláš, ty otrapo?" ozvalo se mu přímo za zády tak nečekaně, až nadskočil. Kubík ve svém hlubokém zamyšlení úplně přehlédl, že už není na mýtině sám. Společně s ním tam stála mohutná bachyně, za kterou se tísnil půltucet malých pruhovaných pyžamáčků. Vykukovali za jejími mohutnými kosmatými boky a zvědavost u nich očividně vítězila nad strachem. Čeho by se také měli bát, když je tady s nimi máma? A tamhle teta? A tamhle opodál další?

Kubíček nasucho polkl, ale rychle se vzpamatoval. Vždyť to stádo divočáků přece sám hledal, tak by měl být rád, že se mu to podařilo. Ovšem tváří v tvář všem těm štětinám, rypákům a hlavně tesákům si začínal říkat, že radost ze shledání vypadá přece jen trochu jinak. Zvlášť, když se ty tesáky zvolna výhrůžně přibližují.

„Potřeboval bych si promluvit s vaší bábou," pronesl hlasem, který se mu skoro ani nezatřásl. „Je tady někde?"

Bachyně se k němu naklonila tak blízko, až ho její hutný pižmový pach udeřil do čenichu silou kladiva, a upřela na něj svá krví podlitá očka. „Cože, ty chceš mluvit s naší matrónou?" zachrochtala. „Už dlouho jsem neslyšela takovou troufalost od někoho, komu z tlamy netrčí ani jeden zub."

Její hrůzu nahánějící tón ostře kontrastoval s nadšenými tenkými hlásky, které se jí ozývaly za zády: „To je jako s tím vlkem, co na nás vybafnul před týdnem. Myslíte, že tenhle dopadne stejně?" ptal se jeden. „Myslíš tak daleko? To těžko, tenkrát foukal vítr," poučoval ho druhý. „O pět bukvic, že jo," přisadil si třetí.

Borderák se snažil to štěbetání pruhované školky nevnímat a stál si za svým: „Je to důležité. Klidně tu na ni počkám."

Prasnice to ovšem viděla jinak. „To nepočkáš. Až napočítám do tří, tak tady buď nebudeš, nebo... tady už nebudeš. Je to na tobě. Jedna... dva..." Sklonila hlavu a rýpla si kopýtkem. Kubík napjal všechny svaly, aby se připravil odskočit. Bojovat s ní nechtěl, ale ani se nehodlal nechat převálcovat metrákem štětinaté zuřivosti.

„Počkej!" rozlehl se mýtinou zvučný hlas a zpoza opony stromů vyšla veliká bachyně, už od pohledu starší než ostatní. Zvolna se nesla kolébavým krokem a prošedivělá srst se jí v měsíčním světle jemně leskla.

Mladší prasnice, která se tyčila před Kubíkem, po ní loupla pohledem, něco si zachrochtala pod vousy, ale přesto jí uctivě uhnula z cesty. Pak, aniž by ze psa spustila zrak, zvolna poodstoupila a odvedla svou drobotinu do bezpečné vzdálenosti. Jen jeden z pyžamáčků, malý pruhovaný kaneček s rozcuchanou čupřinou na hlavě, se od své mámy oddělil, krůček po krůčku se připlížil ke Kubíkovi a začal mu se slabým funěním očichávat přední ťapky.

Matróna stáda došla za napjatého ticha až ke Kubíkovi. Se slabým, shovívavým úsměvem se podívala na prasátko fascinované černobílým borderákem a svým mohutným odřeným rypákem jej jemně odstrčila. Pyžamáček prudce zvedl hlavu, jako by se právě probudil, krátce vykvíkl a rychle odcupital k mámě, kde se zařadil do houfu ostatních sourozenců.

Statná bachyně se ztěžka posadila a upřela na psa své moudré oči černé jako smůla. „Tak co bys chtěl, Kubíčku? Už uplynulo hodně vody, co jsme se viděli naposledy. Ale já nezapomínám, a proto si tě vyslechnu."

Ostatní prasnice, které se na palouku shromáždily, Kubíka dál pozorovaly se špatně skrývanou nedůvěrou, jenže očividně chovaly svou bábu ve veliké úctě a nedovolily by si jít proti jejím příkazům. Vznešenost celé chvíle tak kazilo jen několik desítek pyžamáčků, kteří se už nudili a začali dovádět. Dospělí to vyřešili tak, jak to dělají už celé věky kdekoliv na světě – prostě je ignorovali. Spokojenost byla díky tomu na obou stranách.

Kubík pár chvil hledal ta správná slova a pak řekl: „Potřebuju se tě na něco zeptat, Háto. A vím, že ke mně budeš upřímná jako vždy. Byli jste to vy, kde se vloupal k nám na zahradu a ukradl tam všechny brambory?"

Stará bachyně ho dlouho, předlouho pozorovala s neproniknutelným výrazem ve tváři, a když už se pes domníval, že se odpovědi nedočká, prohlásila: „Ne, nikam jsme se nevloupali."

Kuba zklamaně svěsil uši. A to si myslel, že na to konečně přišel!

Ale matróna pokračovala: „Nevloupali jsme se tam. Když si někdo dá kolem zahrádky místo plotu jenom plachtu, pod kterou můžeš volně procházet, říká tím, že si každý může vzít, co chce. Tak to aspoň vidíme my. Jídlo, které se nám bude hodit, jsme si tedy odnesli do našeho bahniště pod Mrchovým kopcem – a tam také zůstane."

Kubík překvapeně vyvalil oči. Tohle byl neuvěřitelně nepsí pohled na věc! „No ale... jak k tomu přijdeme?" vykoktal. „To byly naše brambory a..."

„... A teď jsou naše," uzavřela to prasnice tónem, který nepřipouštěl další debatu. „Podívej se sám, kolik máme letos mladých. Musíme pro ně mít dost jídla, aby z nich vyrostla pořádná divoká prasata, která se ve světě jen tak neztratí." Pak se odmlčela a podívala se na Kubíka o něco vlídněji. „V čemkoliv jiném bych ti vyhověla. Vždyť to víš. Ale děti jsou dar..."

„... A není nic důležitějšího než ony," povzdechl si Kubík sklesle. „Já vím, tohle jsem už dnes slyšel."

„Vidíš, že to chápeš. Tak už běž. Snad to bude pro tebe i tvého ovčáka poučení pro příště."

Pak matróna vstala, naposledy se na Kubíčka podívala, otočila se a vykročila směrem ke kraji mýtiny. Když došla až ke stromům, pozvedla hlavu a hlasitě zaryčela. Ostatní bachyně se za ni rychle seřadily i se svým potěrem a za okamžik se celé stádo rozplynulo v nočním lese.

Kubík zůstal na palouku sám. Ale rozhodl se, že tohle ještě není konec. On to tak prostě nenechá.

Bordeří povídačkyPřečti si tento příběh ZDARMA!