Suicidal mind

Část 1

Sledovala jsem z okýnka krajinu a z očí mi unikalo stále více a více slz. Za chvíli už jsem neviděla nic jiného, než jen rozmazaný flek.
V hlavě mi běželo tisíce myšlenek a pohlcovala mě beznaděj. Teď už neuniknu, teď už nedokážu uniknout životu. Měla jsem šanci a tu jsem zmařila..
Rodiče mě topili v tíživém tichu a ani se na mě nepodívali. Poznala jsem ten jejich výraz, který měli už kolikrát předtím. Přáli si, abych nebyla jejich. Jako celý život jsem byla považována pouze za ostudu a zklamání.
Myslela jsem na to, že nikdo neví kde jsem, nikdo neví kam jsem zmizela a nikomu nemůžu dát vědět. I když.. Co si budeme povídat, ono těch lidí, kteří by se o mě strachovali moc nebylo.

Auto zastavilo a já se přemáhala vystoupit ven. Když jsem vylezla, zamířila jsem s rodiči k bráně, kde stála cedule ,,Dětské psychiatrické oddělení".
Po zazvonění přišla sestra, která bránu odemkla a my zamířili za ní. Rodiče jí dali zprávu a potvrdili, že já jsem ten nový příjem.
Když jsem vešla dovnitř, všichni na mě zírali. Byla jsem na to zvyklá, protože k psychiatrovi chodím běžně a nikdo by mě netipoval na psychické problémy. Ale pokaždé jsem šla pouze na kontrolu, teď jsem několik kilometrů od města, ve kterém bydlím a mám na psychiatrii nějaký čas zůstat.. Dokud nenajdu chuť žít.
Chodba byla udělaná jako jedna velká čekárna, odkud se dalo jít do několika ordinací.
Sedla jsem si na lavičku a čekala co se bude dít dál. Stále jsem plakala, třásla se a měla strašnou touhu zemřít, která mě rozežírala zevnitř.
Ale teď už bylo pozdě, tady si mě pohlídají.. Sem zavírají lidi, kteří jsou nebezpeční sami sobě a mezi ty patřím už i já.

Přála bych si být jenom mrtvá.. Být pryč, navždy..
Už nic necítit, zkrátka jenom dopadnout na to ledové dno, kde už na ničem nezáleží.
Vyklouznout duší z těla, projít tunelem a ukončit všechno utrpení.

Bohužel se mi to nepovedlo.