Můj anděl strážný

Část 15.

„Co hodláš dělat teď?" ozval se Michal.

„Už se na mě nezlobíš?"

„Kdybych chtěl tak klidně jo, ale neudělám stejnou chybu podruhé."

Musel jsem se zastavit. Takže za to přece jenom může. Vlastně... já můžu za to, že je na mě věčně naštvanej.

„Asi bych se měl zklidnit," zasmál jsem se.

Michal nechápal.

„Myslím tím, že bych se měl začít snažit a neplynout jen s proudem. Třeba v práci. Uklízečka určitě nebyl můj sen. Chtěl bych si vyzkoušet jaký to je vysílat v rádiu."

„To je na tebe opravdu velký skok. Co když se ti to nepodaří?"

„Tak to aspoň zkusím a přesvědčím se, že na to opravdu nemám."

Michal jenom tiše zíral a vstřebával všechno, co jsem řekl.

„Je tady ještě jedna věc, kterou musím vyřešit. Buď to klapne, nebo ne."

„Doufám, že neplánuješ nějakou volovinu."

„Když nad tím tak přemýšlím... naposledy udělat něco opravdu šílenýho..."

„Hele, zapomeň na to jo? Jako kdybych nic neřekl."

Jenže to jsem ho už neposlouchal – přemýšlel jsem nad mým plánem.

Když na to tak zpětně myslím, bylo to to nejšílenější, co jsem kdy udělal. Zkusím tedy vysvětlit, co se mi zrodilo v hlavě. Jakmile jsem došel domů, vyšlapal jsem si to přímo nahoru. Musel jsem si uprostřed dát přestávku, abych se moc nesedřel – přece jenom mě teprve pustili – ale možná už tušíte, proč jsem vlastně šel nahoru. Zazvonil jsem u dveří se štítkem Solaříkovi. Chvíli se nic nedělo, ale za malý okamžik zarachotily klíče v zámku. Neměl jsem trému nebo něco podobného – čím dřív to bude za mnou, tím líp. K mému štěstí otevřela Pavla. Tak a je to tady.

„Dobrý den," pozdravila.

„Pavlo, hodně dlouho jsem přemýšlel a došlo mi, že bych se sebou měl opravdu něco udělat – úplně změnit styl, kterým žiju. Přišel jsem ti říct, že mi to už došlo. Možná to bude znít šíleně a moc uspěchaně, ale řekl jsem si: buď anebo. Nepamatuju si, jestli jsem ti to někdy řekl, ale v nemocnici jsem nemyslel na nikoho jiného. Mám tě hrozně rád a chtěl bych být s tebou. Možná je už pozdě, ale stejně jsem ti to musel říct."

Pavla vytřeštila oči. Nebyla schopná slova. Stejně zareagoval i Michal a modlil se, aby tohle byla poslední šílenost, které kdy musel být svědkem.

„Řekni na to něco. Cokoliv," zasmál jsem se nervózně.

Pavla byla bílá jak stěna. Pak jen řekla:

„To nepůjde, zkuste to jinde."

Najednou se ozval nějaký mužský hlas:

„Kdo to je?"

Pavla práskla dveřmi, a ještě jsem slyšel, jak říká:

„To byla sousedka. Chtěla půjčit mouku, ale řekla jsem jí, že nemáme."

Pomalu jsem se vydal po schodech dolů.

„Tak to byl ten tvůj slavnej plán?" zeptal se Michal.

„Jo. To byl on."

„Počkat, počkat. To bylo všechno?" postavil se mi do cesty.

„Zapomněl jsem snad na něco?"

„To si nemyslím, ale tohle si necháš líbit? Přece... přece ti na to ještě nic neodpověděla – ještě to není ztracený."

„Že mi to říkáš zrovna ty. Nebyl jsi náhodou naštvanej, když jsem ti řekl, že si vzpomínám na to, jak jsem s Pavlou chodil?"

„To byl, ale před tím jsi nebyl člověk, jaký jsi teď."

„Co tím myslíš?"

„To je jednoduchý. Nikdy ses o nic nesnažil, všechno ti bylo jedno a všechno jsi nechával na náhodě a osudu, ale teď... jsi schopný přijmout všechno a postavit se všemu – když budeš chtít. A já vidím, že chceš."

„Tohle všechno dokážu? Jsem lepší, než jsem si myslel."

„Nedělej si srandu, když mluvím vážně. Zastav se na chvilku. Poslouchej, tohle všechno v tobě bylo už dávno, ale musel jsi na to přijít sám. Dostal jsi rozum sice až po druhé ráně do hlavy, ale dostal! Ty na to opravdu máš – na lepší život, na lepší práci, na Pavlu a taky na rodinu. Vidím v tobě tolik tvého otce. Ta ctižádostivost nám koluje v krvi."

Michal měl v očích takovou hrdost, že jsem mu to prostě nedokázal vyvrátit.

„Tak dobře," otočil jsem se, ale v tom mě někdo chytl za rameno a začal táhnout dolů.

„Pavlo? Co to děláš?"

„Zavři aspoň na chvilku pusu."

Venku vyhodila pytel s odpadky, který doteď nesla, do kontejneru. Asi to byla záminka, jak vyklouznout.

„S tím krátkým sestřihem jsem tě skoro nepoznala," přiznala.

„No... neplánované stříhání, víš."

„Kde jsi byl? Myslela jsem, že ses odstěhoval. Nebo zdrhnul."

„Ale ne. Zarezervoval jsem si dovolenou v nemocnici, ale už jsem v pořádku."

„Skoro," dodal Michal z legrace.

„Ehm... takže... tamto... myslels to vážně?" vykoktala ze sebe Pavla.

„Co myslíš? Počkat... jo ty myslíš tamto, že? No jo... myslel jsem to vážně – každý slovo."

Pavla se necítila moc ve své kůži a chovala se strašně nervózně.

„Ale... už jsem ti přece říkala, že jsem vdaná..."

„Kdys to stihla?"

Taktak se udržela, aby se nezačala smát.

„Jo ty myslíš toho, jak se jenom jmenuje, Marka, že? Ty jsi ale říkala, že nejsi vdaná – jenom, že je to Jirkův otec."

„Tak jsem trochu zalhala no. Musela jsem se vdávat kvůli tomu, že se měl Jirka narodit. Vydrželo nám to spolu asi dva roky a potom Marek odešel. Mezitím jsem potkala tebe a asi před týdnem se Marek vrátil a myslí si, jako by se nic nezměnilo, zatímco byl pryč."

„A cítíš k němu něco?"

„Já nevím... pořád říká, že chce všechno dohnat a že mi všechno vynahradí, ale... já už ho nemiluju tak, jako kdysi."

„Takže... mám šanci?" pousmál jsem se.

„Nejdřív musím dostat Marka z mýho života – potom se uvidí."

„Nebude vadit, když ti pomůžu?"

Pavla se jenom usmála, ale věděl jsem, co mi tím chce říct.