Velká bramborová loupež (I)

100 9 5

Bylo překrásné srpnové ráno – jedno z těch svěžích jiter, jež se vyspalo dorůžova a teď vykukuje přes hřebeny vzdálených hor, aby svými paprsky vzbudilo lenochy, kteří se ještě válejí v postelích ve snaze trochu si přispat. Ne snad, že by mezi ty pecivály patřil i Kubíček. Ten už dávno pobíhal po dvoře, štěkáním zdravil ptáčky a nemohl se dočkat, až se ovčák konečně nasnídá a vyjde ven. Dnes totiž budou opravovat plot kolem zahrádky!

Spravování plotu měl Kubíček rád skoro stejně jako běhání po pastvině. Už teď se těšil, jak bude ovčákovi nosit nářadí, zkoušet, která z planěk je nejchutnější, a hledat v okolí klacíky pro případ, že by některý z nich byl nezbytně nutný pro zdárné dokončení díla.

Všechno už měli nachystané. Ovčák včera rozebral ztrouchnivělé dřevo, připevnil nová břevna a přehodil přes ně velkou plachtu až na zem, aby zahrádka plná krásných květin a šťavnaté zeleniny nelákala nezvané zvířecí návštěvníky. Každý sice věděl, že udělat takovou nerozvážnost by znamenalo rozházet si to u Kubíčka, ale znáte to: jistota je jistota.

Vousáč se opřel do dvoukoláku vrchovatě naloženého novými plaňkami, jež voněly lesem a hoblinami, Kubík popadl do zubů košík s kladivem, kleštěmi a hřebíky, a mohli vyrazit.

Hned za brankou narazili na Jackouli. Černobílá kočka se rozvalovala na nízké zídce, líně pošvihávala ocasem a tvářila se nevyzpytatelně jako malá sfinga v lesklém kožíšku.

„Kampak, kampak?" zeptala se naoko lhostejně. „Jdete konečně dodělat ten plot, co tam na vás od včerejška netrpělivě čeká?"

Kuba souhlasně štěkl – s košíkem v zubech se mu nemluvilo zrovna nejlépe.

„Tak to musím s vámi," oznámila kočka. „Přece si nemůžu nechat ujít pohled na to, jak vám to půjde od tlapek." A než se kdo nadál, hupsla ze zídky na Kubíka, velkopansky se mu prošla po zádech a pak opatrně sklouzla do košíku.

„Tak šup šup, ať už tam jsme," poručila ledabyle.

Borderák se pustil do rozvážného klusu. Ne snad, že by poslouchal Jackouliny příkazy – no dovolte, to by si vyprosil! – ale nechtěl, aby mu ovčák utekl. A zatímco jedna ťapka střídala druhou, prohodil koutkem tlamy: „Proč jsi na nás čekala? Myslel jsem, že touhle dobou buď chytáš myši, nebo číháš u nádraží na cestující a skáčeš jim na záda, když se ohnou pro kufry."

„Ty nemáš radost, Kubíku? Myslela jsem, že tě potěší, když vám budu při práci morální oporou," pronesla s výrazem, z nějž vyzařoval upřímný zájem a ryzí nevinnost.

Kuba zbystřil. Znal svou schovanku až moc dobře. Měl ji sice rád, to ano, ale věděl, že si nenechá ujít žádnou příležitost pobavit se na cizí účet. Co zase kuje?

„Jen si utahuj," nadhodil si košík v zubech, aby se mu lépe nesl. „Ale jestli si tam z nás budeš dělat dobrý den a plést se nám pod nohy, tak tě proženu, že na to... hm, do večera nezapomeneš."

„Já to náhodou myslím vážně," ohradila se Jackoule a zatvářila se uraženě. „Plot je hrozně důležitá věc. Bez něj by se mohlo stát, že se ti někdo dostane na záhony a úplně je zničí. Poláme krokusy, vytahá mrkev a vyorá všechny brambory... No jen se podívej sám," řekla a kývla směrem k zahrádce, která se právě vyloupla zpoza zatáčky, „přesně tohle by se ti mohlo stát. Plot je vážně moc chytrý vynález. Škoda, že jste ho tam přes noc neměli."

A opravdu. Před ovčákovýma a Kubíkovýma očima se rozkládalo dílo zkázy. Nové horní břevno, na které chtěli přitlouct plaňky, bylo sražené, plachta se válela na zemi a záhony... ach, ty nebohé záhonky! Přelámané krokusy smutně skláněly své květy, mrkev někdo rozházel po okolí a v místech, kde se ještě včera úhledně vinuly řádky brambor, to teď vypadalo, jako by si tam uspořádalo tancovačku stádo slonů.

Jackoule se ladně přenesla z košíku na dřevěný sloupek, několikrát na něm přešlápla, aby se řádně uvelebila, a zvědavě se zeptala: „Tak co, jdeme na ten plot?"

Její doprovod jí však nevěnoval žádnou pozornost. Muž i borderák tam stáli vedle sebe s otevřenými ústy – ovčák kvůli tomu překvapení a Kubík jednoduše proto, že byl pes.

„No podívej se na to," ulevil si po chvíli kysele vousáč a špičkou holínky rozhrnoval přelámanou nať smíchanou s fialovými okvětními lístky. „Taková spoušť. Kytky vzal ďas, měl jsem je stejně jenom na okrasu a zasadím si nové. Mrkev nám tu také nějaká zbyla, i když ty ohryzané asi radši vyhodím. Podívej se na ty kousance, to byly panečku zuby. Ale brambory... brambory tu žádné nezbyly! To už letos nebude žádná bramboračka, žádné bramborové placky, a co hůř, žádný bramborák!"

Kubíkovi bylo ovčáka upřímně líto. Věděl, jak vroucně bramboráky miloval: skoro tak, jako on sám kostičky. A uvědomoval si také, že ať už říkal jeho kamarád cokoliv, i ty krokusy mu nebyly zdaleka lhostejné.

Jemně do přítele ňufnul čenichem a povzbudivě se na něj usmál: „Neboj se, ovčáku. Já zjistím, co se tady stalo. Dáme to zase do pořádku."

Pak loupnul okem po kočce, která vše se zájmem sledovala, a rázným krokem se k ní vydal. „Tak ven s tím, Jackoule," udeřil na ni. „Co má tohle všechno znamenat?"

Ta však jen spokojeně zapředla: „Ale Kubíčku, snad si nemyslíš, že mám tohle na svědomí já? Víš přece, že tohle není můj styl. Takové primitivní barbarství."

„To je pravda," připustil borderák. „Ty jsi spíš na zákeřnější vtípky. Jako třeba vyčurat se někomu do květináče, schovat myš pod rohožku nebo přilákat někomu do pelíšku ježka a zavolat: Večerka!"

„Za to jsem se ti už přece omluvila," seskočila Jackoule ze sloupku, protáhla se a otřela se Kubíkovi o nohy. „Ale že to jsi ty, podívám se na to. Jsem totiž velká detektivka, kdybys to náhodou nevěděl. Těmhle očím nic neuteče. Ani ve dne, ani v noci."

Odhopkala k plotu, kde zatím ovčák s hudrováním přitloukal zpět shozené břevno, a chvíli si zblízka prohlížela udupanou a zválenou zem. Čmuchala tady a pak zase tamhle, s přimhouřenýma očima se plížila kolem záhonů a na závěr strčila tlapku do hromádky hlíny, olízla si ji a nasadila zamyšlený výraz. No předváděla se, co si budeme povídat. Pak moudře pokývala hlavou a vrátila se ke Kubíkovi.

„Už vím, co se tady stalo," prohlásila pyšně a začala vyprávět: „Mohla být tak půlnoc, maximálně půl jedné ráno. Tamhle za zatáčkou se vykolébal Hubert, ten sousedovic grošák. Trošku se potácel a zachytával se ohlávkou za plot na druhé straně ulice – tam, jak je ta oloupaná barva. Něco si brumlal a tu a tam se zasmál pod vousy. Měl dobrou náladu, koník jeden. Tady se zastavil, přímo jak jsi ty, a zkoumavě pozoroval plachtu, kterou tu ovčák nechal na noc. Asi se podivoval, co to je za divné plaňky, že tak vlají ve větru. Udělal pár vrávoravých kroků zpátky a pokusil se ji přeskočit, jenže mu nevyšel krok a levým předním kopytem srazil břevno." Jackoule pokynula Kubíkovi, aby ji následoval k plotu, a pokračovala: „Dopadnul jak široký, tak dlouhý přímo tamhle do záhonu krokusů. Trochu nejistě vstal a začal ze země vyškubávat mrkev. Když jí měl plnou hubu, že vypadal, jako by spolknul hrst rampouchů, lehnul si do brambor a s hurónským řehtáním se v nich válel. Hnedle na jednom boku, pak na druhém, tlama se mu ježila mrkvemi... Dovedeš si to představit?"

„Radši ani ne. Jak to ale všechno víš?" zeptal se s nepříjemným tušením Kubík.

„Čistá dedukce," poklepala si kočka ťapkou na spánek. „Prostě jsem si dala dvě a dvě dohromady. Za prvé jsou tady všude stopy okovaných kopyt a tuhle velikost podkov nikdo kromě Huberta nenosí. Za druhé tamhle leží jeho deka, vidíš? A za třetí... kdo myslíš, že se v noci s Hubertem vsadil, že ten polorozebraný plot nepřeskočí?"

A než se stačil Kubík nadechnout, aby jí řekl něco od plic, Jackoule rozverně mňoukla a s ocáskem zdviženým k nebi jako vykřičník zmizela v nedalekém poli.

Bordeří povídačkyPřečti si tento příběh ZDARMA!