Magic and ordinary things are the same (Sherlock BBC)

"Samota je to co mám. Samota mě chrání."

"Ne, to dělají přátelé."

Vykřikla na mě osoba, která se v mém mizerném životě stala jedinou a opravdovou oporou. Jako vždy, neměla tak úplnou pravdu, protože jsem kvůli oné perzóně byl rozhodnut zemřít. Zemřít a přežít zároveň.

John vzteky odešel z místnosti, protože mu jeden z Moriartyho poskoků zalhal do telefonu o umírající paní Hudsonové a já mu na to, docela hnusně, odpověděl. Musel jsem. Musel jsem přemýšlet jak se z téhleté šlamastiky dostat.

John Watson... Bývalý voják pracující jako doktor v Afghanistánu. Kvůli válečnému zranění byl převezen zpět do Londýna nechán na pospas své psycholožce, vojenskému platu od vlády a blogu, který si, na příkaz psycholožky musel založit, stejně nevedl. Alespoň do našeho prvního setkání. Přátelství... Nikdy jsem neměl opravdového kamaráda natož nejlepšího přítele. Jediná osoba, se kterou jsem trávil dětství, byl můj starší bratr Mycroft se kterým jsem se dosti často hádal kvůli jeho lenosti a nadstarostlivé péči, kterou ke mě vždy choval. Otravovalo mě to. Byl to sice jediný tvor, který mě v inteligenci kdy předčil, ale rozcházeli jsme se při výměně názorů.

Již od školky jsem se stranil svých vrstevníků, kteří se každé ráno koukali na animované seriály pro děti, hráli si s hračkami a teprve poznávali barvu svých vypůjčených autíček, zatímco já studoval z map Londýna. Paní učitelky se, na přání mé maminky, velice snažili mne začlenit do kolektivu, ale naneštěstí se jim to nikdy pořádně nepovedlo.

Již od základní školy se můj náskok vědomostí každičkým rokem prakticky zvětšoval, až jsem byl téměř donucen přeskočit jednu třídu při jednom z mých záchvatů, kdy jsem se neudržel a nazval svoji třídu za partu omezenců. Naneštěstí, jsem byl při některých hodinách velmi nepozorný, protože mne velice nudily a pro svůj vlastní život jsem je shledal nepotřebnými, a tak mi kazily známky na vysvědčení, které mi nedovolily opustit stávající ročník. Tak jsem vydržel pět let na základní škole, kde jsem si na méně vyspělých spolužácích začal cvičit své metody pro své budoucí povolání.

Úspěšně jsem se dostal na prestižní gymnázium díky pár známým mého bratra jako doporučený student. Mycroft měl za kamarády syny vlivných rodin již od útlého věku. Vždycky se k nim choval slušně, a proto je dnes považován za jednu z nejvlivnějších osob britské vlády vždy v pozadí všech velkých událostí.

Na gymnáziu jsem nejvíce miloval tělocvik, geografii a chemii. Vždycky mě fascinovaly analýzy neznámých látek a hukot bublajících kádinek. Díky praktickým hodinám geologie, při kterých jsme chodili studovat po Londýně, jsem se naučil celkem rychle rozlišovat druhy zeminy, bláta i různých látek k doplnění úplné vizuální mapy v mé hlavě. Zde jsem si uvědomil profesi, která mě bude naplňovat po celý život. Jako malý kluk jsem si přál být pirátem. Cestovat po neznámých končinách, objevovat neobjevené, podnikat nebezpečné cesty za zlatem a historií starobylých kmenů... Přesně tak rychle, jak mě tato představa nadchla, mě i opustila. A právě v této době upoutala moji pozornost historie kriminalistiky.

Potřeboval jsem si zdokonalit i své dedukce. Otevřel jsem se tedy v 8. třídě svým spolužákům a celé dny jsem s těmito "experimentálními" kamarády trávil svůj volný čas. Inteligencí byli sice pod mojí úroveň, ale byla to nutná oběť, kterou jsem musel vytrpět pro celkový úspěch. Začal jsem si také vést zápisník, do kterého jsem psal všechny své postřehy. Datum, jméno experimentu, co, kde, kam a kdy. Již za pár dní jsem měl popsaný celý zápisník a musel jsem si kupovat další a další. Po měsíci jsem už začal zkoušet se spoléhat sám na sebe a po roce jsem už střílel dedukce na všechny své spolužáky, jen co vstoupili do dveří.