Bratránek Kryšpín (III)

42 8 5


Před Kryšpínem jako by se otevíral úplně nový svět plný dosud netušených zážitků a vůní. Svět, o jehož krásách dosud neměl ani ponětí, ale který mu přesto okamžitě učaroval.

„Takže chceš říct, že vás nemusím pořád obíhat, ale stačí, když se za vámi budu plížit jako vlk?" ptal se nevěřícně beránka s mohutnými zahnutými rohy.

„Přesně tak," souhlasil trpělivě Vendelín, který si hověl na trávě před ovčínem a přežvykoval k svačině svou snídani. „Udržuj si od nás dostatečnou vzdálenost – nesmíš být ani moc blízko, ani moc daleko – a postupně nás naváděj, kam chceš, abychom šli."

Hafan se podrbal zadní nohou za uchem. Pořád mu to nějak nelezlo do hlavy. „Ale jak vás mám někam vést, když jsem za vámi?"

„To je snad jasné, ne?" bekl Vendelín. „Vždycky půjdeme směrem od tebe. Chceš, abychom zatočili doleva? Udělej pár kroků vpravo. Máme jít doprava? Oběhni si nás zleva."

„Mně se to nezdá," pochyboval Kryšpín. „Vy se mi rozutečete," zamračil se na beránka.

Vendelín se na borderáka podíval jako na malé dítě. „Kryšpíne. Jsme ovce. Ovce drží pohromadě, to je naše zásada. Nikoho nenecháme samotného, a kdykoliv se něco děje, semkneme se do jednoho šiku. Pokud do nás nevletíš jako koule do kuželek, nemáš se čeho bát. A my také ne."

Znělo to jednoduše. Možná až příliš. Držet si odstup. Mít trpělivost. Hlídat boky. Kormidlovat stádo – a především beránka – jako pramici na řece. To uměl, to pro něj nebylo nic nového. Hmm... „Tak to zkusíme," rozhodl se po krátkém zaváhání. Kdyby něco pokazil a Jackoule to viděla, tak by asi pukla smíchy. Ale cosi v jeho nitru se při pomyšlení na komandování stáda ovcí tetelilo nedočkavostí.

Za pokus nic nedá.

Vendelín souhlasně kývl, houpavě se zvedl na kopýtka a pokynul borderákovi: „Výborně, pojď za mnou. Budeme jenom tady na té malé loučce za ovčínem. Kdyby ti některá z oveček nedejbože utekla, nic se nestane, všude kolem je plot."

A tak šli.

Zpočátku měl Kryšpín hroznou trému. Ten dusot kopýtek. Ta zavalitá těla. Ty rohy. Kdyby se do něj ovce pustily, asi by mu nezbývalo než s hanbou utéct do bezpečí – a to by bylo něco pro posměváčky. Hlavně pro tu mizernou potměšilou micku, která se právě vyhřívala na střeše kolny a tu a tam líně pošvihávala ocáskem. Ta na to vysloveně čekala. Ale přesto těch patnáct balíků vlny, rohů a kopýtek uhýbalo před jeho uhrančivým zrakem a opravdu šlo tam, kam si zamanul.

S každou hladce vykrouženou zatáčkou nabíral na sebejistotě. Projdeme tamtou brankou? No samozřejmě, vždyť ta tam na nás vyloženě čeká. Podívejme, strom. Obejdeme si ho jednou... dvakrát... pak změníme směr a obtočíme ho i obráceně, aby se nám nezamotala hlava. Díváš se, Jackoule, díváš? Tak teď něco uvidíš. Kryšpín přihnal stádo k nízkému plaňkovému plotu, který odděloval loučku od záhonků, na nichž si ovčák pěstoval různou zeleninu. Vyskočil nahoru a hnal stádo vpřed, zatímco balancoval jako chlupatý provazochodec vysoko nad propastí plnou ředkviček a rajčat.

Byl zkrátka ve svém živlu a už chápal, co se na tom Kubíčkovi tak líbí.

Když se dostatečně vydováděl, nechal ovečky tam, kde byla travička nejzelenější a ozdobená žlutými kvítky pampelišek, a pyšně nakráčel před Jackouli. Ta pořád ležela na střeše dřevěného přístěnku, už se ale netvářila tak pobaveně jako na začátku představení.

„Tak co tomu říkáš?" zeptal se Kryšpín a hrdě vypjal hruď.

Kočka na něj koukla svrchu, a to jak doslova, tak i obrazně. „Nebylo to zlé," připustila a okatě zívla. „Docela to ušlo... na začátečníka."

Bordeří povídačkyPřečti si tento příběh ZDARMA!