seventy - seven - point.

2.7K 232 17

Ležela jsem na posteli ve spodním prádle, měla jsem puštěnou hudbu a žvýkala svou jahodovou Trident. Večerní hřejivé paprsky slunce byly v mém pokoji. V ruce jsem měla mobil a právě jsem si psala s Harrym. Dneska musel večer naléhavě do práce kvůli nějaké operaci a požádal mě, abych mu rozveselila den. 

A tím rozveselením nemyslel 'rozveselení', jaké asi myslíte. 

Psali jsme si a Harry mi textoval samé hezké a vtipné věci, měli jsme FaceTime a já to už teď opravdu milovala. Navíc Harry vypadal opravdu unaveně a já ho chtěla alespoň trošku povzbudit, když tak tvrdě pracuje. 

"A co tvůj brácha? Kdy pro něj jedete?" zamumlal najednou a já se jen usmála nad jeho šťastnou (ale unavenou) tváří.

"V dalších pěti minutách," zašeptala jsem. "To mi připomíná, že musím už opravdu končit a obléct se. Mimochodem - na mou mamku jsi udělal opravdový dojem. Řekla jsem jí o Louisovi a o všem, co udělal. A ona mi jen řekla, že je za mě šťastná a že mě nesoudí, za což jsem opravdu ráda."

"Oh, opravdu?" zasmál se. "Udělat dojem na rodinu své dívky je přeci to hlavní, no ne?"

"Jo, asi jo," zašeptala jsem. "Opravdu už musím jít. Zavoláme si hned, jak to bude možné."

"Musím tu udělat nějaké papíry, budu hotov tak v deset. Takže další telefonát...Myslím hned ráno, až se probudím?"

"Jo," usmála jsem se na něj a přitiskla jsem rty na přední kameru svého mobilního telefonu, jako kdybych ho líbala. "Tak ahoj."

"Ahoj, Bex," zašeptal a naposledy se usmál do kamery předtím, než se ozval zvuk zavěšení. 

Pousmála jsem se nad naším hovorem. Bylo to zvláštní, jak byl Harry vždycky tak strašně sladký. Říkal mi, že nesnáší, když se o něm říká, že je sladký - ale on opravdu byl. Opravdu. 

Vstala jsem z postele a natáhla si na sebe své černé legíny a jen volnou růžovou mikinu. Obula jsem se do svých Adidasek. Prohrábla jsem si své vlasy a vzala si svůj mobil, který jsem si strčila do klokanky a zabouchla dveře od svého pokoje, mamka na mě už čekala dole v obývacím pokoji. 

"Můžeme jet?" usmála se na mě a já jen přikývla, zakousla jsem se do rtu a pocítila zvláštní tlak ve svém žaludku - měla jsem takový strach ze setkání s Louisem. 

Nasedly jsme do auta, sedla jsem si dozadu a zavřela oči, jakmile mamka vyjela z našeho pozemku na silnici a poté na 'meeting place', kde už by měl čekat fotbalový autobus Brickova fotbalového týmu. 

Vystoupila jsem z auta a zabouchla dveře, autobus nikde nebyl a já se jen opřela o kapot, zatímco jsem stále žvýkala svou žvýkačku, hrála jsem si s ní jazykem opravdu nervózně a čekala na Brickův autobus. 

"Ahoj, Bexley," slyšela jsem Jayin hlas a otočila svou hlavu, stála tam, pořád tak moc usměvavá. "Dlouho jsme se neviděly. Moc ti to sluší."

"Ahoj, jo, děkuju moc," usmála jsem se na ni. 

"Mimochodem...Lottie má v neděli narozeninovou oslavu, bude tam jen naše rodina a pár jejích kamarádek. Otevřeme bazén a uděláme si koktejly, co ty na to? Jsem si jistá, že Louis bude opravdu šťastný, že tam budeš. Přijdeš?"

"Oh, Jay, zaskočila jsi mě," zasmála jsem se. "Ani nemám dárek."

"S dárkem si nedělej starosti. Lottie si opravdu přeje, abys tam byla."

"Oh, to nevím," zasyčela jsem a podrbala se na temeni, nevěděla jsem, jestli se mi tam chce po tom, co mi Louis dělá - ale bylo mi to tak neslušné ze strany Lottie a Jay - Lottie si přála, abych byla na její narozeninové party a já to nemohla jen tak odmítnout. "Pokusím se, opravdu se budu snažit."

"Louis tě samozřejmě vyzvedne," usmála se na mě a pohladila mě po vlasech. "Budu moc ráda, když se tam objevíš."

"Samozřejmě," zašeptala jsem s úsměvem. "Mimochodem - už jsou tady."

Obě dvě jsme se ohlédly na autobus, který právě přijížděl. Máma seděla v autě a okamžitě vystoupila, pozdravila Jay a domluvily se na nějaké zítřejší večerní kávě. 

Okamžitě jsem se rozeběhla k autobusu, jakmile z něj začali vystupovat Brickovi spoluhráči. Čekala jsem na Bricka, vyčkávala jsem a když konečně vystoupil, vrhla jsem se mu okolo krku a cítila jsem jeho ruce na svém pase, jak objímal svou mladší sestru - když jsme byli malí, opravdu jsme se prali, ale teď to úplně odešlo a máme se opravdu rádi, jak to asi má být u sourozenců.

"Tolik se mi stýskalo," zasmála jsem se a strčila do jeho bicepsu. "Bylo tam tak smutno, nikdo mě neotravoval a nepouštěl nahlas muziku."

"Taky jsi mi chyběla, Bex," usmál se a přejel svou rukou po mých zádech. "Louisovi jsi moc chyběla. Pořád o tobě mluvil a prohlížel si tvé fotky, pořád ti volal, ale říkal, že jsi mu to nezvedala..." začal šeptat. "Jsi v pořádku?"

"Jo," zamumlala jsem. "Jasně, že jsem. Máš jen moc starostí."

"Mimochodem...Stojí tamhle a čeká na tebe," zašeptal do mého ucha a já se ohlédla, stál tam Louis ve svých džínových kraťasech mírně nad kolena a bílém triku, koukal na mě a párkrát na mě zamával. "Jdi."

Hlasitě jsem polkla a vydala se směrem k Louisovi. Čím jsem byla blíže, tím více se mi potily ruce a tím více nepravidelně mi tlouklo srdce. 

"Ahoj, zlato, Bexley," mumlal a rozešel se ke mně, sevřel mě ve svém objetí. "Tolik se mi stýskalo proboha. Řekni, že už je to dobré. Řekni to, prosím. Řekni, že mě miluješ. Prosím. Vím, že to není pravda. Promiň mi to. Už to nikdy neudělám."

"To už jsi říkal předtím, Lou," prohodila jsem a plakala, slzy tekly po mých tvářích. "Já jsem tě tak moc milovala a ty jsi jen šukal jiné holky za mými zády."

"Neudělám to, už to nikdy neudělám. Jen mi odpusť. Miluju tě, Bexley."

A já ho pořád měla tak moc ráda. Milovala jsem ho. A nemohla jsem mu říct, že ho nemiluji, protože to nebyla pravda.

Bury me » h.s. czWhere stories live. Discover now