sixty - nine - galvin at windows.

2.8K 243 5

Uplynuly dva týdny a pár dní od doby, co jsem Harryho neviděla. Louis se měl zítra vrátit a já nemohla přestat myslet na oba dva, byla jsem každý den smutnější a smutnější. V telefonu se mi za ty dva týdny nakupilo opravdu obrovské množství zmeškaných nebo odmítnutých telefonátů. Facebook jsem měla každý den zahlcený Harryho i Louisovými zprávami, za kterými jsem nechávala místo odepsání jen krátký nápis "zobrazeno".

Hodně jsem se vídávala se Stacey a jejím novým přítelem, kterého si našla pár dní po tom, co jsem se já seznámila s Harrym. Opravdu - nikdy jsem neviděla hodnějšího devatenáctiletého kluka. Bylo vidět, že ho Stacey opravdu miluje a že on opravdu miluje Stacey - u těch dvou se ve věcech lásky nedalo vůbec o ničem pochybovat.

S pár kluky ze třídy, kteří chodili o rok níž a nějak tak ke mně a obecně k mému ročníku vzhlíželi, protože tenhle rok na podzim se staneme seniory a čekají nás zkoušky a vysoká, jsem byla v Soho a pak taky v zábavním parku a na London Eye, vzali s sebou nějaké své spolužačky a já se opravdu bavila.

A byl tam jeden kluk, Liam, který se mi opravdu (*opravdu*) líbil. Měl hezké karamelové vlasy a krásný úsměv. A uměl rapovat do popových písniček a hrát na kytaru, což se mi opravdu líbilo. A myslela jsem, že něj uchvátilo to, že hraji na klavír Mozarta a Beethovena. Opravdu jsme si rozuměli a já si ho dokázala představit jako svého nejlepšího kamaráda nebo jako svého přítele.

Ale stále to nebyl Harry. Tolik mu do Harryho chybělo. Snažila jsem se v něm vidět něco lepšího než Harryho, když sáhl na mé koleno na London Eye při pozorování Londýna, ale nešlo to. Nemohla jsem to udělat. Vypadala bych potom jako děvka, která se vyspí s každým. Nechtěla jsem, aby to bylo takhle. Musela bych sebe nenávidět.

Ale co jsem mohla dělat? Harry mě nemiloval, u Louise jsem si nebyla jistá a potřebovala jsem někoho takového. V tomhle případě jsem chtěla, aby mi tohle dal Liam.

A teď jsem jenom seděla u klavíru, mé ruce se splašeně pohybovaly po černých a bílých klávesách. Neustále jsem kazila Mozartovu Rondo Alla Turca a byla jsem z toho rozhozená. Nemohla jsem se soustředit, když mi stále svítil displej mého mobilu pod neustálými hovory.

"Proboha," vydechla jsem a sáhla po mobilu, dívala jsem se na Harryho fotku, která na mě blikala a z oka mi stekla jedna nenápadná slza, která ihned stekla na displej a vytvořila tam tak zatracenou mokrou skvrnu. "Ano?"

"Ó můj bože, Bexley, miláčku, princezno, nečekal jsem, že to zvedneš, tak rád tě slyším, proboha. Jsi v pořádku?"

"Harry, co potřebuješ?" vydechla jsem s plačtivým tónem, opravdu jsem plakala, nemohla jsem vystát to, že mi volá.

Pořád jsem ho milovala, pořád. Pořád jsem ho milovala a pořád budu, protože on si během pár dní přivlastnil celé moje srdce.

"Bexley," vydal ze sebe, plakal - on opravdu plakal - a bylo to tak divné.

"Harry, proč brečíš?" zeptala jsem se ho a také se rozplakala, vstala jsem od klavíru a podívala se na prázdnou večerní ulici.

"Tak moc se mi stýská. Tak moc se mi stýská, Bexley. Neměl jsem čas ti to říct - to, co jsem chtěl. A tvůj přítel je za chvíli tady a můj bože - musíme se sejít, prosím."

"Harry, já nevím-"

"Prosím, Bexley, udělej to pro mě. Prosím."

"Dobře," vydechla jsem a otřela si slzy z tváří do svého bílého pleteného svetru. "Sejdeme se. Kdy?"

"Teď."

"Teď?" zamumlala jsem. "Chceš se sejít teď?"

"Jo, znám skvělou restauraci. Galvin-"

"Galvin at windows, jo, znám jí taky."

"Sejdeš se se mnou dnes, Bexley?" zeptal se mě nakonec a já jen vydechla předtím, než jsem zamručela na souhlas. "Děkuju, Bexley, princezno. Budeš tam v půl osmé? Budeš?"

"Jo, budu tam."

Nikdy jsem toho nelitovala.

Bury me » h.s. czPřečti si tento příběh ZDARMA!