Začít znovu

Svědomí?

Nebudu si nic nalhávat. Jsem zmatená.

Vůbec nevím, kdy jsem usnula, každopádně jsem teď v posteli.

Moje džíny jsou přehozené přes židli u stolu a jsem si jistá, že já se nesvlékla.

Otočila jsem se na druhý bok, kde vedle mě pravidelně oddechoval Ian. Když spal byl tak roztomilý a nevinný.

Všimla jsem si, že se pomalu začíná probouzet. Proto jsem si lehla na záda a svůj pohled přesměrovala na strop, aby to nevypadalo, že ho pozoruji.

"Dobré ráno." zachraptěl. Bože můj. Jeho ranní hlas byla sladká hudba pro moje uši.

"Dobré." usmála jsem se. "Jak jsem se sem dostala a proč nemám kalhoty?" musela jsem se zeptat.

"Usnula jsi dole na gauči. Ležela jsi na mojí hrudi, tak jsem tě jednoduše přenesl sem. A ty kalhoty jsem ti svlékl, protože pochybuji, že by spaní v nich bylo pohodlné. Neboj, nemáš nic co bych už neviděl. Máš to stejné, akorát lepší." vyplázl na mě jazyk.

"Přestaň." vzala jsem polštář a praštila ho s ním.

"Tak ty se chceš prát?" nahodil šibalský výraz.

"Nenene!" ječela jsem, zatímco jsem se hrabala z postele, abych mohla utéct.

"Mně jen tak neutečeš!" křičel, když se za mnou rozběhl.

"Mám tě." držel mě v sevření a táhl mě zpět do pokoje.

Tam mě hodil na postel a za tu dobu co tu jsem mě už po několikáté začal lechtat.

Křičela jsem, prosila jsem, žadonila jsem.

Nic nepomáhalo.

Když už jsem myslela, že se počůrám, musela jsem něco dělat.

"Iane jestli nechceš mít počůranou postel, ihned mě pusť a nech mě se jít vyčůrat!" dobře. Uznávám.

Tohle bylo trapnější než jsem si myslela.

"Utíkej prosím tě." smál se mi.

"Nečekala jsem, že to bude znít tak trapně. V mojí hlavě to znělo daleko lépe." vyplázla jsem na něj jazyk a se smíchem odešla na záchod.

Jakmile jsem vykonala svoji potřebu, zjistila jsem, že jsem si batih s čistým oblečením nechala kdo ví kde.

"Iane? Mohl bys mi podat ten můj batoh? Nevím, kde je a nechci se tu před tebou promenádovat polonahá." mrkla jsem na něj, načež si můj princ povzdechl.

"Princezno, stejně by mi nevadilo, kdybys chtěla." mrkl pro změnu on, ale nakonec se přece jen zvedl a šel.

On mi právě řekl princezno? Asi jsem se na místě rozprášila.

Je nebezpečný, drž se od něj co nejdál. Jen si přiznej, že o něm vlastně nic nevíš. Zašeptalo moje svědomí.

Tohle je opravdu zvláštní. Poprvé snad za celý svůj život svoje svědomí takto slyším.

Dřív jsem si jen tak představovala, co by mohlo říkat, ale teď to byl opravdu hlas.

Ženský hlas. Velice povědomí.

"Mami?" zeptala jsem se do prázdna.

Ano holčičko, jsem to já, ale spojení můžu navázat jen na chvíli. Takže mě dobře poslouchej. Ian dělá opravdu hrozné věci. Pravdou je, že poslední dobou moc ne, bohužel je dělal. Nemůžu ti přesně říct co, protože bych tě vystavila neskutečnému nebezpečí. Je jen otázkou času, kdy jeho pravá stránka vyjde na povrch. Proto si dávej pozor a drž se od něj co nejdál. Mám tě ráda zlatíčko.

Ten hlas.

Opravdu to byla moje máma.

Rozbrečela jsem se.

Nevím, jestli to byl pouhý výmysl mé choré hlavy, nebo jsem to opravdu slyšela, ale byla to ona.

"Princezno děje se něco?" mírně jsem sebou cukla. Užuž jsem mu chtěla odpovědět, když jsem opět uslyšela její hlas.

Nic mu neříkej holčičko moje.

"Ne, vše je v naprostém pořádku." usmála jsem se snažíc tím zakrýt své slzy.

"Tak proč pláčeš?" zeptal se podezíravě a starostlivě.

"Vzpomněla jsem si na rodiče. U nás doma jsme měli stejné zrcadlo jako máš ty tady." zasmála jsem se sama sobě, kvůli své hloupé výmluvě.

"To je mi líto." pousmál se. "Převlékni se a přijd dolů na snídani ano?" přikývla jsem a vzala si od něj batoh.

V koupelně jsem spáchala základní ranní hygienu a hodila na sebe čisté oblečení.

Pomalu jsem scházela schody dolů, když mě ta vůně doslova praštila do nosu.

"Budou lívance?" už se mi sbíhaly sliny. Měla jsem opravdu hlad. Sedla jsem si ke stolu a čekala.

Hlavou mi běhalo tolik otázek.

Proč by máma nechtěla, abych se stýkala s někým, jako je Ian?

Vždyť je na mě tak hodný, nebo se mi to jen zdá?

Proč mi říkala, že je nebezpečný?

No moment.

Proč mi vůbec něco říkala?

Jak je možné, že jsem tak dokonale slyšela její hlas?

Opravdu to není nic běžného, nebo ano?

Nejsem žádný blázen. Vím jistě, že jsem ji slyšela. Nezdálo se mi to.

Nevím jak si to vysvětlit. Byla jsem velice zmatená.

"Podává se snídaně." zaskřehotal Ian a položil přede mě talíř s komínkem lívanců, na kterém byl rozlitý sirup.

"Dobrou chuť princezno." popřál mi a vtiskl mi pusu do vlasů.

Ucítila jsem zvláštní zachvění, když se jeho rty dotkly mé hlavy.

"Vypadá to krásně, děkuji. Taky dobrou chuť." řekla jsem, když jsem se vzpamatovala z toho všeho.

Okamžitě jsem se pustila do jídla a misi uznat, že to bylo výborné. Ostatně jako vše, co mi kdy udělal.

Nemůžu uvěřit tomu, že tu s ním sedím.

Až v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že přede mnou sedí ten nejpřitažlivější muž planety jen tak, bez trička.

Toho pohledu na jeho hruď jsem se nemohla nabažit.

Má spoustu tetování. Je krásný.

Některým holkám by se nejspíš nelíbil, ale já vždycky byla na kluky jeho typu.

Je v něm něco, co nedokážu popsat.

Je to něco temného, vzrušujícího a tajemného zároveň.

Sice pro to nemůžu najít správný název, ale moc mě to přitahuje.

Mami promiň, ale tohohle člověka já miluju a nemůžu se ho vzdát.

"V kolik pojedu domů?" zeptala jsem se.

"Jak chceš. Já mám až večer sraz s bratrem, tak bychom mohli něco podniknout. Co ty na to?" Na tváři se mi rozlil obrovský úsměv.

"Moc ráda, ale co máš v plánu?" zeptala jsem se.

"Co takhle vyjet si autem na nějaké hezké místo a poprocházet se?" okamžitě jsem přikývla. Jsem ráda, že mě nechce brát nikam, kde by za mě chtěl platit. Nemám moc ráda, když za mě někdo platí.

"Dobře, tak až se najíme, probereme návrhy." usmál se a já se musela začervenat, protože tento úsměv byl jen pro mě a já si to moc dobře uvědomovala.

Holčičky moje, tady je další díl. Je mi jasné, že se nebude každému líbit to, jak se to zamotává ohledně Iana a hlasu v její hlavě (její maminky), ale to je v pořádku. Každému se má tvorba líbit nemusí😇
Nissa❤