I hate you, brothers mine.

7.

,,Co to mělo znamenat?'' táže se okamžitě Mycroft. ,,Očekávala jsem víc vděku, za trochu soukromí,'' usměji se a pokládám si ruce na opěrky. Škoda, doufala jsem, že ho uvidím, jak vyletí z kůže, jenže to jeho umění se ovládat mě prostě zklame. Tohle jsem nezdědila. Já jsem schopná se naštvat téměř okamžitě. 

,,Nemluvím o tomhle, mluvím o tom, že jsi na nás mířila zbraní.'' Páni, ještě se drží. Opravdu se dovede nedávat najevo emoce. Bravo. No nic, tak  tohle měl na mysli. Už jsem se bála, že to snad nechá plavat. Pokrčím rameny. ,,Štvete mě.'' Mycroft se nevěřícně uchechtene. ,,Štveme? To myslíš vážně?'' Tentokrát jsem to já, kdo se musí zasmát. ,,Ano, to tedy myslím. Co jste si mysleli? Že mě navléknete do připitomělé róby, dovlečete do Buckinghamského paláce a já budu hlídat královskou rodinu? Sakra, bylo naprosto zřejmé, že ti s něčím tak pitomým nebudu souhlasit,'' zasměju se opět a dám si nohu přes nohu, i když se tak ozve můj poraněný kotník. ,,Tohle není k smíchu Clarisso!'' zvýší hlas. ,,Neříkej mi Clarisso!'' vyjedu. On ví, že tohle oslovení nenávidím, ale přesto to neustále ignoruje. ,,Je to tvé jméno, broboha, ale proč to vůbec musíš řešit, když je tu něco tak závažného?!''  Stoupám si na nohy tak rychle, jak jen to jde. ,,A proč se ty musíš chovat jako pitomec a nenecháš mě dělat moji práci?! Stačilo by mi jen pár hodin a žádný spolek teroristů by tu nebyl, jenže to bys do všeho nesměl strkat nos!'' Mycroft se na mě dívá skoro šokovaně, na chvíli. ,,Je to záležitost Velké Británie!'' ,,A moje," přeruším ho. ,,Dej mi pár hodin a problém bude vyřešen.'' Jenže Mycroft dneska prostě nehodlá ustoupit. ,,Na to rouvnou můžeš zapomenout, nenechám tě chodit po Londýně bez dozoru, když máš ta zády zločince všeho druhu. Žádné na vlastní pěst tentokrát nebude. Budeš se řídit mými rozkazy a uděláš něco teprve až já řeknu,'' dává klidně a opět vyrovnaně na vyrozuměnou,co mě čeká v nejbližší budoucnosti, ale stejně slyším jeho výhružný podtón. Já tu snad mluvím do zdi nebo co. Jinak mi nejde do hlavy, proč to ještě stále nedovede pochopit.

,,No to snad.., to se mi zdá! Krucinál na tohle nemáš právo, jestli něco neudělám, tak za to zaplatí opravdu hodně moc lidí a věřím, že to bys nechtěl ani ty, ani celá země! Tak už mě sakra nech to dokončit!'' Jsem vytočená. Proč musí být takový hlupák! Alespoň jednou by mohl udělat něco rozumného.  ,,Řekl jsem to jasně, ty budeš něco dělat, až já řeknu.'' Jeho nekompromisní tón mě irituje ještě víc. Obracím se na pomoc k Sherlockovi, k tomu nejnepravděpodobnějšímu spojenci v této místnosti, ale ten se mě zastat nehodlá. No bezva. ,,Vy dva jste takoví idioti!!!'' zaječím až mě znovu zabolí v krku. ,,Až se něco semele, bude to jen tvoje vina, Miku! Pamatuj na to!" zasyčím mu do tváře a vydám se k ložnici.

Prásknu dveřmi, tak hlasitě, aby to zaručeně slyšeli a švihnu sebou na postel. A s mobilem se můžu rovnou rozloučit, po tom incidentu mi ho jistě seberou, jen se divím, že už to neudělali dávno. Okny vylézt nemůžu, protože je určitě zadělali, abych je nemohla otevřít a přes Sherlocka se asi taky s nohou nedostanu. Počítám, že mě bude bolet minimálně do zítra. Zatraceně! Uvízla jsem tu, hlídána těmi největšími blbci na světě, kteří mě prostě jednou nemohou nechat napokoji! A co je nejhorší, teď když jsem přímo pohrozila Jimu Moriartymu, stoprocentně to nenechá bez odezvy. Už úplně vidím, jaký geniálně šílený způsob mého mučení vymyslí a provede a potom mě čeká ještě lepší smrt. Jsem mrtvá žena, ale to mě moc netrápí. Věděla jsem to, už když jsem ho před dvěma roky vyhledala s jistým cílem.  Není radno ho provokovat. Vím to dobře líp, než kdokoliv jiný. A tohle se mu nebude líbit, ani malinko a já ho stále nemám v hrsti. Brzy mi pošle větší dáreček, než je jen obyčejný granát a ten dáreček mi s trouchou štěstí pro nej přivodí smrt. Jestli ale budu mít to štěstí já, budu mít ještě práci. To se ale budu muset nejprve zbavit svých bratrů. Sakra!