▬ kapitola první

158 20 7


Seděla jsem na kolenou a v rukou, v nichž jsem držela svůj šálek ovocného čaje, byl ze surovin právě z této zahrady a na kterou jsem věnovala veškerou svou pozornost. Zpěv ptáčků, šumot listí a trávy, bzučení hmyzu, jemný kartáč větrných vln. Tohle je krása přírody, stačí se jen dívat a poslouchat.

Zespodu jsem jednou rukou podepřela svůj kalíšek čaje a se zavřenýma očima se napila. Ne však tak, jak ostatní - na jazyku jsem si vychutnávala každou chuť, v duchu rozpoznávala ovoce, které mi přeběhlo v ústech a představovala si jeho plod na jednom z těch stromů, které zpívaly písně přede mnou. Čaj jsem si poté položila opět na kolena a dál pozorovala opakovaný děj, avšak neustálé měnící se dějství přírody.

Jaro. Děj, opakující se jednou za rok, kdy se poupata z obalů ledových diamantů otřepají a usmějí se jako motýli před vykuklením se. Abyste tohle dějství mohli pozorovat a vidět v něm změny, musíte se zaměřit na jeden strom. Ten jeden strom představuje naději a rodí nový život. Ten se nenarodí hned, ale časem, co ty větve a poupata budete pozorovat, budete detailní, aniž byste si všimli. Každý den pozorovat onen strom, chodit k němu blíž a všímat si. A usmívat se při zrození mnoha nových životů, přičemž stačí fouknout vítr a bez mrknutí ten malý, jemný život odletí.

Usmála jsem se a znovu upila. Za takové myšlenky by mne matka jistě nepochválila. Ale hlas srdce a mysli nelze neopomíjet, je přece od toho, abychom ten hlas následovali. Byť jen do nejhlubších prázdnot, kam žádná cesta nevede. Ale pokud by tam cesta nevedla... všimla jsem si lehkého pohybu v šálku, jehož obsah zatancoval nad návštěvou růžového lístku... pak bychom jednoduše nechali vítr a vzlétli. Jako ten jemný a malý živůstek na větvích třešní.

„Opět hluboko v myšlenkách, jak vidím. Koukáš a nic neděláš."

Pootevřela jsem ústa, pozvedla hlavu od šálku a obrátila se za sebe. Nemusela jsem se nutit, okamžitě se mi pozvedla ústa do úsměvu.

„Rine, co tu pohledáváš? Chceš se snad přidat?" Sledovala jsem jeho výraz, který se rázem změnil na otrávený a odvrátil pohled, když si ruce křížil na hrudi

„Ten tvůj koníček nikdo nebere v potaz a já se rozhodně nehodlám přidat." zamumlal nevrle a nezájmem se na mne podíval.

Natočila jsem hlavu na stranu a odložila čaj vedle mne, čímž jsem rozmotala své nohy ze sedu na svých kolenou.

„Copak je na tom špatného? Krása je nepopíratelná záležitost." namítla jsem jemně a usmála se.
„Měla by ses méně usmívat," namítl zakřiveně chlapec s mírným ledem v hlase. „takhle naši rodinu jen zostudíš."

Natáhla jsem ukazováček a jakmile jsem se k němu blížila, lehce jsem ho jím trefila do čela. „To ty by ses měl méně mračit, Rine. Ale zase nepopírám; byl jsi naučen vznešenosti, důstojnosti a síle... Odpusť proto mé chování." prohlásila jsem se špetkou důvtipu, který byl však v rodině ne moc přijatelný. Ovšem Rin to bral tak, jak jsem to brala já, ale nedával to znát.

Odvrátil se pohledem a zpevnil zkřížené ruce na hrudi. „Tím, že jsi má sestra, ti to odpouštím. Pro tentokrát." upozornil a zvedl ukazováček na znamení vážnosti. Blížilo se to spíše k roztomilosti, než aby to nahánělo hrůzu. Zachichotala jsem se a přikývla.

V ten moment mu vlasy rozfoukal větřík a on pootevřel oči. Nikdy své oči neotevíral, měl je neustále zavřené a i přesto viděl. Tohle mu zůstalo od narození, i když netrpěl žádnou zrakovou vadou. Pouze zvyk, který mu dodávaval na vážnosti. Takže pokud otevřel oči, je to velmi výjimečná situace; buď je naštván, zaujat nebo vyloženě velmi vážný při boji.

Kodex NomeróRead this story for FREE!