Kontrakt druhý - Bytost stvořená z lidské duše

6 1 0

 Sawai seděl na měkké pohovce a rozhlížel se kolem sebe. Věděl, že jeli autem, ale cestu příliš nevnímal. Když vystoupil z auta, stáli před jakousi obří budovou. Vešli dovnitř, tam se rozdělili. Keitaro vstoupil se Sawaiem do výtahu, dojeli do desátého patra, kde se rozprostírala ohromná společenská místnost. Keitaro poručil Sawaiovi, aby se usadil na největší gauč, a sám na něj poté usedl. Pokoj disponoval několika pohovkami rozestavěnými do půlkruhu kolem skleněného konferenčního stolku, velikou knihovnou, regály vyplněnými složek s papíry, stojací lampou v každém rohu místnosti a dokonce vlastním krbem. Za příznivějších podmínek by se zde Sawai jistě cítil velmi příjemně, nyní jej ale ovládala nervozita.

Posedávali tam takhle dobrých tři čtvrtě hodiny. Sawaie napadaly tisíce otázek, ale nenašel odvahu se Keitara zeptat. Hoch se tvářil dost nepřátelsky, navíc kolem vládlo takové napětí, že se bál, že kdyby promluvil, Keitaro by mu okamžitě podřízl hrdlo.

Dveře výtahu, který vedl rovnou do místnosti, se otevřely. Vyšli z nich Nagamine, Tsuru a v závěsu za nimi Atsuta. Tsuru vypadala stále stejně jako na bojišti, v bílých šatech a okovech na rukou. I Atsuta nyní vyhlížel jinak. Byl oděný v nebesky modrém plášti s vysokým límcem, který byl od pasu dolů roztřepený. Na každé straně se nacházel jeden pruh látky, který byl delší než ostatní a zakončený širším špičatým kusem tak, že připomínal šipku nebo šíp. Jeho krkavčí kadeře se zdály živější, než kdykoli předtím. I na jeho zápěstích se nacházely okovy zcela stejné, jaké měla Tsuru. Pouze na krátký okamžik zavadil pohledem o Sawaie, v ten krátký moment jakoby se v jeho pomněnkových očích cosi zablesklo.

S výrazem absolutního nezájmu, který u něho byl nejspíše na denním pořádku, se usadil do jednoho z gaučů. Nagamine a Tsuru učinili totéž. Ticho se neprolomilo ani s příchodem nových osob. Krátce poté se výtah objevil podruhé. Vystoupil Shoin v doprovodu vysokého plešatého muže s brýlemi a podobným pláštěm, jaký nosil Nagamine, z jedné strany a mladé dívky ve stejném plášti s kraťoučkými copánky vínové barvy ze strany druhé.

„Kde je dědula?" tázala se Tsuru.

„Ještě si něco musí zařídit. Máme prý začít bez něho, on pak dorazí," odpověděl plešatý dlouhán.

„Dobrá tedy," pronesl Nagamine a postavil se, zatímco se Shoin a jeho doprovod usadili. „Jak se jmenuješ, chlapče?" obrátil se k Sawaiovi.

Sawai si skousl rty. Cítil se provinile. Nagamine byl člověk, který působil na své okolí takovým pozitivním dojmem, že si skutečně nepřejete takového muže zklamat. „Sawai, Wakata Sawai," řekl tlumeným hlasem.

„Dobře, Sawaii. Uvědomuješ si, čeho si byl svědkem?"

„No právě, že ne. Proto jsem se vás na to chtěl zeptat," rozpovídal se Sawai.

„Aha. Rozumím. Kolik ti je let, Sawaii?"

„Sedmnáct."

„Jak dlouho už?"

„Cože? No... pár měsíců to bude," zaváhal hoch nechápavě.

„Ovšem. Dobře, velmi dobře," přikyvoval Nagamine. „Řekl bych, že jsi obyčejný prostý chlapec, který omylem viděl něco, co vidět neměl."

„Přesně tak!" zvolal Sawai. V srdci jej zahřála naděje, že mu pan Nagamine porozuměl, že je zachráněn.

„To není jednoznačné," nesouhlasil Keitaro. Nagamine mu věnoval tázavý pohled.

„Vážnej ksicht má pravdu," přidala se Tsuru. „Sawai šmíroval Atsutu. Od první chvíle, co jsme vešli do třídy. Nám to přišlo hned podezřelé. Pak se najednou objeví a sleduje celý náš souboj proti Helionovu Aisee. To je zkrátka podezřelé."

RATHMORE [POZASTAVENO]Přečti si tento příběh ZDARMA!