RATHMORE [POZASTAVENO]

Kontrakt první - Ogura Aisee Agency

Atmosféra dne byla zkrátka radostná, všichni oplývali optimismem a dobrou náladou. Tedy až na tři studenty, kteří právě kráčeli směrem ke škole. Kolem nich jakoby se linula zvláštní pochmurná aura. Ostatní se za nimi raději neotáčeli, i tak si však o nich mezi sebou špitali, už jen proto, že je nikdy dřív ve škole neviděli.

„Áchjóó, všichni na nás civí. To je nepříjemný," zívla jediná dívka z trojice, která šla mezi svými dvěma mužskými přáteli. Délku jejích vlasů by jí mohla kdekterá závidět, kadeře pyšnící se něžnou čistou blond barvou jí totiž dosahovaly až do úrovně kolen a to je měla vyčesané po stranách do dvou krásných vlnitých culíků.

„Možná kdybys tolik nepokřikovala. Upoutáváš pozornost," napomenul ji jeden z jejích kamarádů. Vyhlížel dost vážně a dokonce tak i zněl. Na rozdíl od svého kolegy si dal patrně záležet na tom, aby si správně oblékl svoji uniformu. Všechny knoflíčky u košile i saka dopnuté, kalhoty řádně vyžehlené, kravata zcela bravurně uvázána.

Za to jeho společník po dívčině druhém boku si ani nedal tu práci, aby si oblékl sako pořádně přes obě ramena, vázanku raději zapomněl doma a nejen, že měl rozepnuté sako, ale i pěknou část horních knoflíků na košili, takže stavěl slečnám na odiv i malý kus své holé hrudi.

„Vždyť jsem doteď neřekla ani slovo!" bránila se dívka proti elegánově obvinění.

„A bylo by lepší, kdybys v tom pokračovala. Nestahuj na nás více pozornosti, než je nutné, prosím."

Děvče uraženě nafouklo tváře, ale už raději neprotestovalo. Zato jejich nepořádný přítel si povzdychl. „Oba jste tak otravní," mručel takřka neslyšně.

Toho dne měli druháci první hodinu japonštinu. Učitelka japonštiny vždy chodila přesně načas. Ani dnešek nebyl výjimkou. Vešla do třídy se svým obvyklým, zcela profesionálním výrazem. Po pozdravu se postavila ke katedře.

„Než začneme, mám pro vás novinu. Do vaší třídy přibudou noví spolužáci. Doufám, že je hezky přijmete mezi sebe." Po jejích slovech vstoupili do třídy tři noví žáci. Jedna dívka a dva chlapci. „Postupně se nám, prosím, představte. Nezapomeňte napsat svá jména na tabuli."

„Jmenuji se Ogura Tsuru. Je mi sedmnáct. Ráda vás poznávám," ušklíbla se dívka, když dopsala své jméno.

„Ogura Keitaro. Sedmnáct let," uklonil se mladý elegán s krásnými čokoládovými vlasy sepnutými nahoře na hlavě do krátkého ohonu.

„Jsem Ogura Atsuta. Taky sedmnáct," zamručel poslední z trojice, jako kdyby ho to všechno neuvěřitelně obtěžovalo. Černé kadeře se mu nebezpečně vlnily do všech stran, pomněnkové oči se dívaly kamsi do ztracena.

V učebně zavládl šum. Téměř všichni diskutovali o tom samém - jak je možné, že mají ti tři stejná příjmení. Kdyby byli sourozenci, nebylo by jim všem sedmnáct. Jedině, že by byli trojčata, jenomže nevypadali ani trochu podobně.

„Dobrá, děkuji vám. Můžete se jít posadit. Keitaro třeba dozadu, Tsuru tady do druhé lavice a Atsuta před Wakatu. Výborně, teď si prosím otevřete učebnice na straně 87..."

Každý z nováčků zaujal poněkud jiný postoj k výuce. Keitaro se bedlivě soustředil a dělal si spoustu poznámek, Tsuru okukovala své nové spolužáky, především zdejší kluky, a Atsuta si podepřel hlavu, nejprve se díval z okna, posléze se mu ovšem zavřely oči a on zmizel do sladké říše snů. Nelze soudit, zda postřehl, že hoch sedící za ním, kterého předtím učitelka nazvala Wakatou, z něho nespouštěl oči.