Kontrakt první - Ogura Aisee Agency

11 1 0


 Na světě existují města, která prakticky nikdy nespí a Tokyo je neodmyslitelně jedním z nich. Ovšem i přes veškerý život se té noci zdálo poněkud klidnější než jindy. Drobné hlasy lidí procházejících nočními ulicemi se směrem vzhůru ke střechám panelových budov stávaly neslyšnými a úplně nahoře již zcela zanikly. Mezi velikými obytnými domy se tyčily neskutečně vysoké prosklené stavby povětšinou vlastněné nějakou společností a přeplněné malými kancelářemi pro stovky až tisíce zaměstnanců. Jedna podobná budova postávala kousek dál od ostatních. Lehce se odlišovala tím, že na sobě nosila více zdiva než-li její skleněné sestry.

Na střeše této stavby posedával mladý kluk oděný v nebesky modrém plášti s vysokým límcem, který byl od pasu dolů roztřepený. Na každé straně se nacházel jeden pruh látky, který byl delší než ostatní a zakončený širším špičatým kusem tak, že připomínal šipku nebo šíp. Silný noční vítr cuchal chlapcovy už i tak rozcuchané vlasy. Jejich krkavčí čerň splývala s temnou noční oblohou. Vlnily se do všech stran jako dým z cigarety v ústech muže, který postával za ním.

Tento pán měl naopak své světle hnědé kadeře řádně učesané směrem dozadu a díky užití gelu s nimi vichr nic nezmohl. Oblečením působil jako nějaký vědec, na sobě měl totiž bílý laboratorní plášť a celkový dojem podtrhovaly brýle, v jejichž sklíčkách se odrážel jas města, což znemožňovalo pohledět muži do očí.

Těžko říci, zda hoch tušil, že ho někdo sleduje nebo kdy vlastně přišel. Seděl na patách na kraji střechy a hleděl na noční město ignoruje svého staršího společníka. Ten po asi čtvrt hodině odhodil cigaretu a udusil ji botou, poté přistoupil blíž k černovlasému snílkovi.

„Nepůjdeš už dovnitř?" zeptal se klidným, rozvážným tónem.

Chlapec neodpověděl. Ani se nepohnul. Vlivem světelného znečištění nebylo na nebi vidět jediné hvězdy. Záře města činila jejich výrazy ještě vážnější a temnější. Dole pod nimi bylo slyšet jedoucí proudy aut, ale jinak vládlo ticho. Všechen ten život pod nimi se zdál tak malý, titěrný a absolutně nepodstatný. A i když to vše sledovali shora, nemohli uniknout skutečné pravdě. Mohou stát jakkoliv vysoko chtějí, mohou být odlišní, speciální, ale ve výsledku jsou stále jen nedílnou součástí toho všeho. Součástí stejně nepodstatnou jako sám celek.

Po další asi minutě mlčení, hoch pomalu otočil hlavu směrem k muži v bílém. Tmou projel záblesk jeho pomněnkově modrých očí, které se dívaly naprosto prázdně, skoro až znuděně, jakoby jejich majiteli bylo na světě úplně všechno ukradené.

„Možná bych měl," zamručel hlasem, který působil zcela stejně jako jeho pohled. Poté se tedy s rukama v kapsách postavil. Naposledy se ztratil očima v nekonečné scenérii města, jehož noční jas se mu odrážel v očích jako plamen svíčky. Pak se konečně otočil, došel k muži a společně opustili střechu budovy.

Aniž by to tušili, někde tam za tou vší září, právě padala hvězda, taková ta, která plní lidem jejich nejtajnější sny. Jen těžko říci, zda dokázala vyplnit všechna ta nevyřčená přání tehdejší noci...

·

Škola je místem, kam se mladí chodí vzdělávat. Také je nutí soustředit se na výuku, čímž lze občas uniknout ze spárů temných myšlenek. Stejně tak umožňuje setkání mezi jedinci, kteří by se normálně nejspíš nikdy nepotkali. A někdy, ale to je opravdu vzácné, napomůže setkáním, která se stanou skutečně osudovými.

Slunce již vyšlo nad obzor. Ve vzduchu bylo cítit jaro. Všude voněly rozkvetlé sakury. Zpěv ptáků doprovázel mladé do škol, díky čemuž se jim šlo poněkud veseleji. Jemný větřík pozůstalý po nočním vichru nezbedně nadzvedával krásným školačkám sukně a vytvářel tak téma rozhovoru mnoha jejich mužských spolužáků.

RATHMORE [POZASTAVENO]Přečti si tento příběh ZDARMA!