Bratránek Kryšpín (I)

71 11 7

Maličké nádraží na kraji vesnice vedlo poklidný, skoro až nudný život – a plně mu to tak vyhovovalo. Nepotřebovalo ke štěstí osm nástupišť a slávu mezinárodních rychlíků, naprosto mu stačilo, když se tu dvakrát denně zastavila lokálka s novinkami z okolního světa a s těmi několika cestujícími, které osud zavál do zdejšího zapomenutého, tichého koutku země.

Dnes to ovšem mělo být celé jinak, napětím už od rána ani nedutalo. Měl totiž přijet Kryšpín!

Že vám to jméno nic neříká? Cože, a to si říkáte znalci zvířátkovských filmů? Obojek pravdy, Pastýř hvězd, Cid – hrdina pluku... to jsou přece snímky, které viděl snad úplně každý. Za Cida dokonce Kryšpín obdržel nominaci na Oscara a Zlatou pískací kost! No dobrá, dobrá, možná ho neznáte podle jména, ale jakmile byste ho viděli vystupovat toho dne z vlaku, jistě byste si hnedle vzpomněli, o kom že to je řeč. Ten hrdý postoj, pružný krok dlouhých nohou, sluneční paprsky pableskující v krátké hnědé srsti, elegantní límec z bílých chlupů – byl to prostě on, Kryšpín, miláček publika.

Otočil svou štíhlou hlavu směrem k lokomotivě, ostrým štěknutím se s ní rozloučil, slastně nasál vůni okolních rozkvetlých luk a polí a vydal se směrem k nedaleké vísce. Do kroku si k tomu zpíval:

Tak já tady ʼsem
mávám ocasem
mám rád buřt a sýr
já jsem Kryšpindír!

Když míjel plaňkový plot ohrazující úhledně okopanou zahrádku u prvního domku vesnice, kousek nad hlavou mu někdo mňouknul: „Nazdar, fešáku. Kterýpak ty jsi?"

Na jednom z dřevěných sloupků seděla kočka, vyhřívala si svůj černobílý kožíšek na jarním sluníčku a přimhouřenýma očima zkoumavě pozorovala hnědého krátkosrstého borderáka. Ten hrdě vypjal klenutou hruď a řekl: „Neříkej, že mě nepoznáváš."

„Hm," švihla kočka zamyšleně ocasem. „Ta drobná skvrnka na čumáku mi je povědomá. Kde já ji už jenom viděla? Už vím, takovou má přece ten jezevec, co se usadil v noře pod Mrchovým kopcem. Nejste vy příbuzní?"

„No dovol..." ohradil se hnědý borderák uraženě. „Já jsem přece Kryšpín, hvězda stříbrného plátna!" Pak se rozhlédl po okolních poklidných, na bílo natřených staveních, obdělaných políčkách a zelených pastvinách vonících jetelem a trpce poznamenal: „Ale vy jste tady o kině asi nikdy neslyšeli, že?"

Tentokrát dotčeně prskla micka. „Ty jsi ale... myslíš snad, že jsme tady sto let za slepicemi?" Pak se na chvíli odmlčela, zkoumavě se na Kryšpína podívala a zvědavě přitom nakláněla hlavu ze strany na stranu. „Ovšem když nad tím tak přemýšlím, asi jsem tě vážně někde viděla. Nehrál jsi náhodou v Když vymáchat čumák nepomůže?"

Kryšpín se trochu ošil, až mu trojúhelníkové uši zamávaly kolem hlavy. To nebyla zrovna role, pro kterou chtěl, aby si jej ostatní pamatovali. „No, to bylo už hodně dávno, to jsem teprve začínal. Ale ano. Pana Poblíse jsem hrál já," připustil krapítek neochotně.

„Já věděla, že tě odněkud znám!" zajásala kočka, protáhla si hřbet a v očích žlutých jako dva jaspisy jí blýsklo. „No páni, tak já se tady bavím s filmovou superstar, kdo by to byl řekl? A co dělá taková pselebrita tady u nás, na konci světa?"

Hafana změna v chování té černobílé myšilovky očividně potěšila. „Přijel jsem na návštěvu za bratránkem. Hrozně dlouho jsme se neviděli a navíc chci, aby mi pomohl s přípravou na novou roli. Budu totiž točit jeden historický film. Žádný komerční brak, ale umění."

„No teda," vydechla obdivně kočka. „A o čem to bude?"

„Jako obyčejně," zatvářil se Kryšpín naoko nedbale a nahodil nacvičený fotogenický výraz, jejž měl rezervovaný pro novináře a fanynky. „Budu hrát ovčáckého psa, co zachrání rodinný statek, přepere medvěda a tak. Pro profesionála jako já naprostá rutina, ale i tak bych se tady rád vcítil do postavy, načerpal inspiraci a samozřejmě se podíval, jak se bratránkovi Kubíčkovi daří. Nevíš, kde ho najdu? Měl tu na mě čekat, ale asi zapomněl."

„Tak ty hledáš Kubíčka?" ujistila se micka. „Samozřejmě, že ho znám. Toho tady přece zná každý. Ráda tě za ním dovedu," nabídla se a seskočila z plotu. Teprve v tu chvíli si Kryšpín všiml, že to není dospělá kočka, spíš jen odrostlejší kotě. Krátké nožičky s bílými ťapkami podpíraly černé soudkovité tělo, které na jedné straně končilo silným ocáskem a na druhém plynule, téměř bez krku přecházelo do kulaté hlavy s bílou čárkou mezi očima, vedoucí od čumáčku až k drobným ouškům. Pohybovala se s až překvapivou ladností a elegancí, ale to mají společné všechny kočky – snad až na ty, co se živí lasagnemi.

„Mimochodem, já se jmenuji Jackoule," představila se, a než stačil Kryšpín zaprotestovat, vyhupsla mu na záda.

„Počkat, počkat," ohradil se hnědý borderák. „Jsem snad kůň, nebo co?"

„Kůň těžko, leda poník," poznamenala kriticky Jackoule a uvelebila se mu na svalnatém zadku. „Jenže já mám hrozně krátké nožky. To bychom tam šli celou věčnost, takhle tam budeme hned."

Kryšpín, ač nerad, s tím musel souhlasit. „No, na tom něco bude. Jenom doufám, že nás nikdo neuvidí," povzdechl si.

„Neboj," ujistila ho Jackoule, „touhle dobou jsou všichni na polích. Tak hyjé, pane Poblísi! Ať se práší za spřežením!"

Bordeří povídačkyPřečti si tento příběh ZDARMA!