Odkud je ta snítka? (II.)

536 70 27

Pokračování povídky "Odkud je ta snítka? (I.)

  ~ ~~    

Hřbitov, poslední místo odpočinku lidských schránek, se rozkládá za kostelem na konci Jelení vísky. I v tom nevlídném podzimním řádění větru se tam teď, když mají po o, Patrik s Marinou a Káťou vydávají. Doma u Patrika na kozí farmě jsou zvyklí, že běhá po okolí, a Káťa s Marinou odhadují, že tam nebudou dlouho, že to babičky doma ani nepoznají. Mobily sice nemají, v takové miniaturní vesnici je vůbec nepotřebují.

Pomůžou zvířatům. Myslivci si pro tu hromadu kaštanů a žaludů vždycky přijíždějí, aby měli čím přes zimu krmit zvěř v lese. Marina a ostatní patří k těm, kdo rádi pomohou.

„Dneska parádně fouká, kaštany budou pěkně spadaný," libuje si Patrik. Marině připomíná rozdováděného elfa z animovaných filmů. Zvláště když opustí budovu školy. Ve škole je většinou zmatený, někdy si splete i těch pět tříd a sedí v jiné, dokud ho ta jiná paní učitelka nepřivede. Ale jakmile vběhne do přírody kolem Jelení vísky, zná každý strom, každou houbu. A šijou s ním všichni čerti.

~

Mříže v nadýchané šlehačkovému dortu podobné brána na hřbitov jsou otevřené, děti pomalu vcházejí. Nad hroby visí tiché bezčasí, které od ostatního světa brána odděluje. Marina sem s babičkou chodí vždy na Dušičky, jindy chodí babička sama. Vždy říká, že stačilo v rodině jedno neštěstí, proč přivolávat další.

Už jsem tu nebyla skoro rok, myslí si Marina. Za týden budou Dušičky. Za týden sem půjdeme... Když už tady jsem, uklidím kolem hrobu...

Váhavě přicházejí k hrobce rodiny Fialkových. Hrob se tomu pro tu velikost už říkat nedá. Marina opatrně otevírá nízkou mříž, která je kolem, a vstupují na uhrabanou úzkou písčitou cestičku, aby byli Marininým předkům blíže. Ze strany je patrné, že stojící desku se jmény předků pokrývá mech, ale jinak je hrob uklizený, v mísách na něm stojí netřesky a ve váze květiny. Čerstvé.

Děti se hledí na vysokou desku.

~

„Maminka tady napsaná není, to bych přečetla. Františka přečtu," prohlašuje Marina hlubokým hlasem. Nedodá, že si maminčino jméno často píše na různé papírky a těmi nejzářivějšími gelovkami si kolem něj kreslí ornamenty.

Patrik obhlíží hrobku. „A nevypadá to, že by ji teď někdy otevírali. To by tyhle spáry nebyly takhle zarostlé mechem. Vidíte?" ukazuje holkám.

„Andrea určitě lhala," prohlašuje Káťa. „To je celá ona. Pořád musí někomu ubližovat."

„Hm, nechápu, proč jsou takoví lidé vůbec na světě," mudruje Marina. „To se narodili, aby druhým ubližovali?"

Patrik se drbe za uchem. „Můj děda říká, že hodný lidi se těžko hledají, ale lumpy jako kdyby z nebe shazovali."

„Logicky," plácne se Marina do čela. „Mají jich tam nahoře plný zuby, tak nám je sem posílají. Ale kdo to má tady s nima vydržet," křičí najednou smutně do stejně smutné zatažené oblohy.

~

Patrik je vede k hrobkám pod kaštany na druhé straně za kostelem. Jsou staré, některé už neudržované, rody vymřely a pan farář trvá na tom, že všichni si zaslouží úctu, takže hrobník musí aspoň sem tam hrobky opravit. Ale břečťan z nich během roku nikdo neostříhá. „Musíte, holky, sáhnout mezi ty liány, do toho břečťanu, tam kaštany vždycky zapadnou."
„Co když mě něco kousne?" šklebí se Marina.

Rafaelovo královstvíPřečti si tento příběh ZDARMA!