Platonické lásky na konci kvarty II.

350 63 3

(Pokračování Platonických lásek na konci kvarty I.)

  ~  

Marina zrudla. Kdyby se tak její slova dala vzít zpátky. Médea se na ni významně podívala, ale pak obrátila zrak opět do chodby. Silueta se blížila. Stejnou chůzí jakou chodí Arthos, stejně pohazovala hlavou jako Arthos, vlasy jako koňská hříva ve větru, jako vlají Arthosovi, když spěchá lesem.

„To není Arthos, to je přece Marek," ozvala se Médea. A stejně jako Marina očekávala, že jde k nim. Jenže on se zastavil v příšeří chodby u jednoho z regálů a hleděl na knihy. A potom zdáli zaslechly volat paní Zlatuši: „Ne, tenhle to není, až ten další."

„Aha, děkuji, teď už to zvládnu sám."

Markův hlas téměř zanikl ve skřípění dřeva a pak jim zanikl i sám Marek. Jeho kroky se dlouho ozývaly na dřevěných schodech kdesi uvnitř knihovny a postupně také zanikaly.

Marina s Médeou popošly ke schůdkům.

„Tam asi bude nějaká tajná chodba," špitla Marina. Doufala, že Médea zapomene na to, jak vyslovila Arthosovo jméno.

Jenže se přepočítala.

„No, je pravda, že Marek je Arthosovi docela podobný," začala Médea. „Ale myslela bych si, že po tom, co jsi byla tak dlouho v Kentaurionu, je přece musíš rozeznat. Vždyť je každý jiný. Jsou to jen bráchové, žádná jednovaječná dvojčata."

„Podobní si jsou."

„No jasně. Ale já už vím, Arthos tě tak okouzlil, že ho vidíš, kudy chodíš," uzavřela Médea.

~

Marina opět zaslechla v mysli Arthosův hlas, jak po rvačce s Pukem odsoudil krásnou sekretářku Amálii.

Je to jen víla, jen víla... zní jí od té doby stále v uších. Posměch kentaura vůči království víl a elfů. Vůči našemu království...

„Arthos mě nemůže nikdy ničím okouzlit," zabručela. „Ta jeho přezíravost je chvílemi nesnesitelná. A Marek je v bledě modrém to samé."

„No jo, kentauři. Asi vědí, že metamorfovaní do lidské podoby jsou neodolatelní," rozumovala Médea a vystrčila hlavu za roh. Jeden z regálů náhle chyběl a když došly k zející mezeře mezi knihami, viděly, že vlastně slouží jako tajné dveře.

„Jdi se tam podívat, ty máš vílí nohy, ty chodíš neslyšně," popostrčila kamarádka Marinu.

„Ale proč bych tam chodila?"

„Se podívat, ne? A když tě Marek načape, tak mu řekneš, že bylo otevřeno, tak jsi šla dovnitř jako správná knihomolka. Řekni mu, že knihy vášnivě miluješ a významně se na něho podívej."

Marina měla co dělat, aby se Médeiným slovům a její intonaci nezačala smát. Tajemná chodba a ještě tajemnější hřbety starých knih na ni zase začínaly působit zvláštním magnetismem. Opět cítila, jak se myšlenky v knihách ukryté snaží dostat do její mysli, jak bojují o její přízeň, jak se na ni snaží udělat dojem. Kdyby nevěděla, že do chodby mezi knihy předtím vstoupil Marek, asi by se dovnitř neodvážila. Ale takhle...

~

Našlapovala, jako kdyby byla utkaná ze vzduchu. To jde na Zemi jen vílám a elfům. Vlastně tak chodila i dříve, před metamorfózou, když v ní ještě převažovaly lidské geny, a lekala doma rodinu i spolužáky na národní škole. Všichni jí říkali, že chodí jako duch. Ne, chodím jako dcera své matky, blesklo jí teď hlavou.

Schodiště se stáčelo vzhůru a doleva a doprava, naprosto nepravidelně. A všude kolem byly knihy.

Metamorphoseon libri, Ornithogonia, Dracones...

Marina zatřepala hlavou, knihy na ni v mysli doslova křičely. Ani si ty názvy nemusela sama číst. Ale i kdyby jednu z nich vytáhla, stejně její znalost latiny byla jen základní a nerozuměla by v nich jedinému slovu. Možná až jednou před maturitou bude umět víc.

Tersá, Égnýs...

To je prajazyk, došlo jí. Tyhle knihy jsou v prajazyce. Třeba bych se v nich mohla dozvědět, proč si kentauři vybírají jen kentaurky, vzdychla si.

„Marino?" ozvalo se nad ní.

V hlubokém zamyšlení nad věcí, která ji poslední měsíce tolik trápila, přeslechla Markovy kroky.

„E... A... Dobrý den," vyhrkla. A s pocitem, že musí zdůvodnit svou přítomnost na těchto schodech, hmátla po první knize, na kterou jí padl zrak, a vyhrkla: „Já... já tady hledám tuhle knihu. Já... máme si ji prostudovat."

Náhle si uvědomila, že Markovi pohrává kolem rtů úsměv. Takový nevěřícný.

„Víte, knihy jsou moje vášeň," řekla. Avšak dosti vlažně. Vůbec ne tak, jak by to řekla Médea na jejím místě. „Moc se na ni těším, až si ji přečtu," pohladila knihu po kožených deskách.

Markův údiv se ještě prohloubil. A ona si uvědomila, že něco není v pořádku.

Znovu na knihu pohlédla, pak ji otevřela.

Tak podivné písmo nikdy předtím v životě neviděla.

Tak podivné obrázky.

„Hm, Vojničův rukopis, ten se čte úplně sám," naznačil Marek ukazováčky uvozovky a povyšeně se obrátil zpátky nahoru a odešel někam do patra.

Marinu ty jeho ukazováčky tak dopálily, že s knihou dupala dolů a tam ihned popadla svůj mobil.

„Co je?" umírala zvědavostí Médea.

„Trapas. Médeo, trapas! Vojničův rukopis. To si počtu," procedila Marina mezi zuby, když si tu záhadu vygůglila. „Nejzáhadnější rukopis světa... Luštění trvá století... Makají na tom zatím bezvýsledně lingvisté a kryptografové celého světa... A já mu řekla, že se moc těším, až si tu knihu přečtu."

  ~  

(Tady povídka končí. Příští bude o něčem jiném. A pokud se vám líbila, nezapomeňte, prosím, dát hvězdičkou hlas. Díky.)

Rafaelovo královstvíPřečti si tento příběh ZDARMA!