Dostaveníčko v Hejkalově hájku (I)

97 20 0


Panuje zažitá představa, že syslové jsou nevrlí, samotářští a hamižní až běda. Takový nesmysl! Když se mezi nimi budete chvíli pohybovat, zjistíte, že to jsou veselá, dobrosrdečná a nesmírně milá stvoření, která by se rozdala z posledního. Ale o starém Hurdysovi to neplatilo. Ten byl pořád nabručený, s nikým nepromluvil víc než půl slova a pro oříšek by si nechal koleno vrtat. Takový malý, zatuchlý, napůl vypelichaný Harpagon.

Jestli měl něco rád (kromě své plné spižírny, dobře ukryté ve výmolu pod starým trouchnivým pařezem), byly to procházky jarním lesem. Ptáčkové čiřikali, sluníčko příjemně hřálo a větříček jemně hladil vlnící se trávu. Šumění listů nad hlavou uklidňovalo, čímž dávalo zapomenout na shon běžného dne, neustále štěbetající příbuzné a všechna příkoří, jež Hurdysovi ostatní zvířátka provedla... nebo je teprve plánují, či je v nejbližší době plánovat začnou, holota jedna.

Tady, na tiché lesní pěšině, ho to ovšem netrápilo. Zde mohl hodit všechny starosti za hlavu a jen v klidu nasávat voňavý vzduch plný pylu a vzpomínek na loňské listí, daleko od každého, kdo by po něm snad něco mohl –

„Uhněté-é-é!"

„Poz-ó-ó-ó-r!"

„Z cestý-ý-ý!"

Dus-dus-dus-dus. Dus-dus-dus-dus. Dus-dus-dus-dus. Ťap-ťap-ťap-ťap.

„Čerchmanti mizerní, ďas aby vás spral!" zahrozil starý sysel pěstičkou za oblakem zvířeného prachu, když se konečně vyhrabal z vysoké trávy u cesty, kam na poslední chvíli skočil s hbitostí zdaleka neodpovídající jeho věku. Ale nikdo ho neslyšel. Ať už se kolem něj prohnal kdokoliv, byl dávno pryč.

~~~

„Sivko, Šňupko, Myško, stát," zavelel Kubíček. „Musíme si chvilku odpočinout. Vždyť se ženete jako splašené."

„A nepřijdeme pozdě?" zeptala se s funěním jedna z oveček, podle bílé skvrnky na čumáku nejspíš Šňupka. Vyčerpaně se ale svalila na zem a netvářila se, že by jí byl krátký oddych proti mysli. „Ovčák říkal, že se do setmění vrátí."

„Jo, to říkal," souhlasil Kubík, který už ležel vedle Šňupky a chladil se v trávě. „A asi tam taky do večera bude."

„Ale my ne," poznamenala další z oveček, mohutná Sivka, jejíž boky se zvedaly a klesaly jako obří kovářské měchy.

„Ne, my to rozhodně nestihneme," připustil borderák a jazyk mu visel z tlamy jako slavnostní červený koberec pro mravence.

„A nevšimne si ovčák toho, že tam nejsme?" zeptala se ustaraně třetí ovečka, drobná Myška.

Určitě si toho všimne, kozy jedny," zavrčel rozladěně Kubíček.

Šňupka, Sivka i Myška se na sebe rozpačitě podívaly. „Víš, Kubíku," řekla po chvíli váhavě Sivka, která byla ze všech nejstarší a nejodvážnější, „my ale nejsme kozy. My jsme ovce. Měly jsme za to, že to víš..."

„Kozy jste," stál si za svým Kubík. „Kozy pitomý. Rozpletete plot, zaběhnete se do lesa, Myška navíc nechá jehně na krku chudáku Vendelínovi a já vás musím celé odpoledne nahánět. A co z toho mám? No co? Akorát přijdu pozdě k večeři. A to jsem měl mít dneska morkovou kost! Chápete to? MORKOVOU KOST!"

Ovečky se na borderáka dívaly trochu nechápavě (jako každý býložravec, když se mu snažíte vysvětlit výhody diety založené na živočišných bílkovinách), ale zároveň i zahanbeně. Opravdu to byla jejich chyba a ony si to uvědomovaly. Jenže v lese právě rostly divoké jahody! A víte, jak šťavnaté mají listy? Tomu nešlo odolat!

„Tušíš vůbec, kudy dál?" rozhodla se Šňupka radši změnit téma. „Tady jsem asi ještě nikdy nebyla."

Kubíček se rozhlédnul, pak zavřel oči, pečlivě zavětřil na všechny strany a zamyslel se.

„Hm, taky to tady nepoznávám. Určitě ale jdeme dobře," dodal rychle, aby ovečky uklidnil; vyděsit průměrnou ovci totiž není nic těžkého a strach se pak šíří... no, jako panika ve stádu.

„Já asi vím, kde jsme," oznámila nesměle Myška.

Ostatní dvě ovečky se na ni pochybovačně podívaly. „Jak ty bys to mohla vědět?" odfrkla si Sivka. „Vždyť ty jsi s námi v lese poprvé. A my sem se Šňupkou chodíme už..." Zarazila se a úkosem se podívala na Kubíčka, jenž ji se zájmem poslouchal. „Ehm, vlastně... že jo, no ne?" dokončila neobratně svůj proslov.

„Náhodou, vyprávěla mi to Tygříska," ohradila se Myška. „Prý sem chodí občas na čekanou. Má to tu ráda, protože ji tady nikdo neruší."

„Že by zrovna tobě dávala Tygří lekce z místopisu?" ušklíbla se Sivka.

„Náhodou jo," zastala se Šňupka kamarádky, houpavě se zvedla na kopýtka a začala zjišťovat, jestli je tráva na palouku dostatečně šťavnatá. „Ta nafoukaná mouratá kočka si Myšku kdovíproč oblíbila."

„Tak vidíš," pokračovala Myška. „Prý se to tady jmenuje Hejkalův hájek."

„To by mě zajímalo proč..." zamyslela se Sivka.

„Na to se zeptáš Tygřísky, až budeme doma," ukončil debatu Kubík. „Jak vás tak poslouchám, už jste si odpočinuly, nemluvě o tom, že se pomalu šírá. Takže hezky do formace. Sivka první, za ní Šňupka, pak Myška a já jako poslední. Kdo se bude loudat, toho kousnu do spěnky. Tak šup šup, ať to sviští."

Auuuúúúúůůůůuuuu, zaznělo náhle mýtinou.

Sivka, která už měla nakročeno, se zarazila a ohlédla se. „Kubíčku, tobě kručí v břiše?"

AuuuúúúúŮŮŮŮuuuu, ozvalo se znovu.

„Kubíčku... Kubíčku, řekni, že máš hlad. Prosím," špitla Šňupka.

AuuuuÚÚÚÚŮŮŮŮÁÁÁÁ!

Jenže to už bylo jasné, že zdrojem onoho zvuku není borderák. Původně slabé kvílení, které se nyní měnilo skoro až v řev, vycházelo z lesa před nimi. Nebo to bylo zezadu? Ozvěna si ho přehazovala ze strany na stranu jako horký brambor, takže nebylo poznat, odkud vlastně jde. Jedno však bylo jisté. Blížilo se.

Bordeří povídačkyPřečti si tento příběh ZDARMA!