Vládce dvora (I)

165 25 6

Bylo ráno jako vymalované. Po nebi se proháněly mráčky, na pastvině skotačili beránci a borderák Kubíček opravoval traktor. A jak mu to šlo!

„Ukaž, ovčáku, já se na to podívám. Jo aha, tam přijde dvacítka. To je tahle. Tahleta. Čumákem ti na ni ukazuju, nevidíš?... Utáhnul jsi to pořádně? Počkej, zkontroluju to... Jasně, hned ti ten klíč podám, jenom s ním musím ještě jednou oběhnout dvůr..." Lepšího odborníka byste zkrátka nenašli. Nepomáhal ovšem jen radami. Vzal do tlamy baterku a svítil ovčákovi, aby lépe viděl, šlapal na pedály, jak bylo zapotřebí, a hledal v hromadě písku nářadí, které do ní předtím z roztržitosti tu a tam sám zahrabal.

Práce jim šla oběma hezky od rukou (a od tlapek) a ještě neodzvonilo ani poledne a oprýskaný modrý traktůrek zakašlal, zachrchlal a bublavě se rozběhl. Motor byl spravený.

„Uf, tak to bychom měli, Kubíčku," odfoukl si ovčák a podrbal borderáka pochvalně za ušima.

„Jsme prostě frajeři," vyštěkl Kubík. „Prý že už nikdy nepojede. To bychom se na to podívali!"

„Kdo říkal, že ho nedáme dohromady?" zajímal se vousáč, zatímco si otíral zamazané mozolnaté dlaně do kusu hadru.

„Ale nic, toho si nevšímej," mávl Kubík tlapkou. „Vlaštovky si myslí, že když viděly půl světa, tak všemu rozumějí, a přitom nepoznají vačkovou hřídel od karburátoru. No nic, já to tady poklidím a ty mi zatím naplň misku, jo? Určitě si ji zasloužím, to vím natuty," řekl borderák a začal sbírat nářadí rozházené kolem stařičkého traktoru, jejž kdysi dávno smontoval v garáži ještě ovčákův dědeček. Kubík si dal záležet, aby na dvoře nezůstal jediný francouzský klíč, jediný šroubovák ani žádná z oněch desítek dalších tajemných pomůcek, které jsou k opravě takovéhoto veteránského vehiklu zapotřebí, a všechny je pečlivě skládal do bedny s nářadím. Když měl hotovo, sevřel její madlo do zubů, zvedl ji a vydal se směrem k dílně. Náklad to byl pořádně těžký, ale to Kubíkovi nijak nevadilo. Nemyslel na to. Myslel na misku, kterou mu nejspíš ovčák právě teď plní zelenými dršťkami s nakrájeným jablíčkem nebo nějakou podobnou dobrůtkou... Jak se zasnil, ani si neuvědomil, že už vešel ze sluncem zalitého dvora do ztemnělé dílny.

„UÁÁÁÁÁÁÁÁ!" ozval se divoký řev a z překladu nade dveřmi se jako démon zkázy na Kubíka snesla chlupatá, naježená koule. Bedna dopadla na zem a řinčení momentových klíčů, kleští, pilníků, rašplí a dlát bylo slyšet až na druhém konci vesnice.

Kubíček chvíli nehnutě stál a pak kysele prohlásil: „Tak tohle si uklidíš sám, Flekatej."

Kocourek Flíček uvolnil Kubíkovu hlavu ze svého bílo-ryšavo-mourovaného sevření a zatáhl drápky zpět do tlapek. „Jejda, to jsi ty?" zapředl nevinně. „Já myslel, že to je nějaký zloděj. Nebo lupič. Nebo ajznboňák!"

„Flíčku, prosím tě..." zakroutil hlavou borderák. „Co by tady asi tak nějaký zloděj chtěl? Kolik lupičů by nám sem nosilo nářadí? A co máš u všech všudy proti ajznboňákům?"

„Nemám je rád," zabručel temně Flíček. „Jeden z nich po mně hodil plácačku, když jsem na nádraží čůral do muškátů."

„No, tak to tě chápu. Ale kdyby se tady nějaký objevil, nemyslíš, že zahnat ho a ochránit statek je práce pro někoho jiného?"

„A pro koho, prosím tě? Ovčák tady v jednom kuse není, Vendelín je zavřený v ohradě a slepice myslí jenom na to, jak ze země vyhrabat nějakou tu žoužel."

„No moje práce to je, přece!" vysvětlil Kubík a bojovně vystrčil svou bílou náprsenku.

Kocourek se pobaveně ušklíbl a začal pomalu skládat rozházené nářadí zpátky do krabice. „Promiň, Kubíčku, ale ty nejsi zrovna prototyp hlídacího psa."

„No dovol," ohradil se borderák. „Jak to můžeš říct? Na borderu jsem veliký, se všemi těmi chlupy vypadám ještě větší, mám děsivou tlamu plnou zubů a..."

„A když tě někdo podrbe," skočil mu do řeči Flíček s francouzským klíčem v packách, „začneš mávat ocasem, vyplázneš jazyk, svalíš se na záda a zvedneš všechny ťapky k nebi, jako by ses vzdával nabitému banánu. To známe."

„To je reflex," zamumlal Kubík. „Ale to se nestane! Jak sem někdo přijde, začnu na něj štěkat tak, že všeho nechá a hned se dá na útěk!"

Flíček přestal uklízet, sedl si na zem a s hlavou mírně nakloněnou na stranu se zadíval na kamaráda. „Jo? Tak to si rád poslechnu. Do toho, Kubíku."

Pes se nadechl. Napjal celé tělo. Přivřel oči. Hrudník se mu nadmul... a spustil. „Haf(ííík)! HAF(ííík)! RAFBAFBAF(ííík)!"

Otevřel oči a pyšně se podíval na kocourka, co tomu říká. Když si Flíček konečně vytřel slzy smíchu z očí, popleskal černobílého ochránce statku po tlapce a laskavě mu řekl: „Dáváš do toho celé srdce, Kubíku, to je znát. Ale – a neuraz se, že to říkám – srdce bojovníka to není."

Bordeří povídačkyPřečti si tento příběh ZDARMA!