S bílou náprsenkou v černém lese (II)

217 36 4


Kubík zavětřil, okamžitě chytil Vendelínův pach, dvakrát ostře štěkl a s čumákem těsně u země vyrazil. Stopování není tak těžké, jak by se mohlo zdát. Schválně si to někdy zkuste, až budete mít volnou chvíli. Stačí nasát správnou vůni, naladit se na ni, přivřít oči a nechat se vést jen nosem. Stopa se před vámi povine jako pestrobarevná pentle a je celkem jedno, jestli je stará minutu, nebo několik hodin. Zvlášť, když vás pohání pomyšlení na ony krásné chvilky, jež pak strávíte o samotě s morkovou kostí, kterou dostanete za odměnu.

Stopa vedla přímo do lesa. Před Kubíkovým nosem se odvíjel příběh Vendelínova výletu. Tady si ukousl čerstvé travičky, tu se otřel o křoví, tam na tom holém vršku si na chvilku odpočinul a vychutnával si vyhlídku. Tak se náš borderák taky na moment zastavil a pokochal – vždyť bylo teprve dopoledne, sluníčko krásně hřálo a na obloze se pod několika mráčky proháněli ptáčkové. Ale přece tu nemůže jen tak chytat lelky, má důležitý úkol! Takže zpátky čenich k zemi a hurá do stopování. Přeběhnout polom, levá-pravá-levá-pravá proklusat po dřevařské cestě, přeskákat po vodou ohlazených kamenech přes potok, zastavit se, zamyslet se, vrátit se k potoku, trochu se nachlemtat a zase utíkat dál. Vendelínova stopa ho vedla kličkami kolem Spáleného vrchu přes Mrchový kopec a mizela někde v nedohlednu. Vlastně nedočuchnu. Kubíček už dávno přestal počítat mýtiny, loučky a paloučky, které nechal za sebou, a pomalu se dostával do míst, kde to už moc neznal.

Sluníčko začínalo připalovat, blížilo se poledne. Nedalo se nic dělat, musel si odpočinout. Tamhle v té proláklině se udělalo malé jezírko, tam bude určitě příjemně. Plácnul sebou na břeh a chtěl se napít, když náhle v houští kousek od něj něco zapraskalo.

„Pozor! Rychle pryč! Utíkejte! Pomoc!" ozvalo se do dusání kopýtek.

Kubík okamžitě vyskočil na nohy. „Co se děje?" zavolal.

Dupot utichl. Křovím zašelestily váhavé kroky. Z mlází, asi metr nad zemí, se váhavě vynořil velký černý čumák. „To jsi ty, Kubíku?"

„Jasně, a kdo je tam?"

Za nosem následovala úzká hnědá hlava a ladný krk. Srnka. A druhá a třetí. Kubíka dobře znaly, často se potkávali v lese a občas spolu prohodili pár slov.

„Čau holky, co blbnete?" zajímal se Kuba.

„Uf, to je dobře, že to jsi ty," řekla jedna ze srnek a bylo znát, že jí spadnul kámen ze srdce. „My jsme si myslely, že jsi vlk."

„No vážně," přitakala hned druhá. „Jeden se tu potuluje, víš? Nedávno přišel kdovíodkud, zabydlel se na blatech a pořád nás prohání a vrčí na nás a vyhrožuje nám, že nás zakousne. Lekly jsme se, že jsi on. Nezlob se, ale ty totiž vypadáš... tak trochu jako vlk."

„A co tady vůbec děláš?" zeptala se třetí srnka.

„Ále... Vendelín se ztratil, tak ho hledám," mávl packou černobílý hafan.

„Vendelín? To je ten váš beránek? Hele, holky, neviděly jsme ho teď někdy?" zamyslela se první srnka.

„Počkej... ale ano, dneska ráno přece," vzpomněla si druhá. „Šel kolem nás, nesl se jako páv, ani na pozdrav nám neodpověděl. A já si říkala, co tady dělá. Tak on se ztratil? Ale nevypadal, že by ho to nějak trápilo. Spíš se tvářil jako na výletě."

„Máte pravdu, holky," přidala se třetí. „Teď si také vzpomínám. A šel někam směrem na blata, že ano?"

Ostatní jí sborem přitakaly.

V Kubíčkovi hrklo. „Tak na blata, říkáte?" zeptal se s obavami v hlase.

„Jo jo, na blata."

„Promiňte, dámy, ale budu muset letět," omluvil se Kubík a tryskem vyrazil po Vendelínově stopě, která mířila obávaným směrem.

„Co mu je?" podivila se nechápavě první srnka. Měli byste vědět, že tahle ladná zvířátka nepatří v lese zrovna mezi ty nejchytřejší. Možná jsou nejhezčí, ale rozumu moc nepobraly. Asi proto chodí všude ve skupinkách. Jenže Kubíčkovi okamžitě došlo, že pokud se Vendelín vypravil na blata, kde se usadil krvelačný vlk, může se stát něco hrozného. Třeba si dnes večer skutečně někdo pochutná na morkové kosti, ale proboha, jen aby to nebyl vlk a ta kost nebyla Vendelínova!

Bordeří povídačkyPřečti si tento příběh ZDARMA!