S bílou náprsenkou v černém lese (I)

641 57 12


Byl jednou jeden borderák a ten... Počkat, vy nevíte, kdo je to borderák? Tak to musíme rychle napravit. Je to pejsek. A ne jen tak ledajaký. Rád běhá po poli, hraje si, skáče, dovádí a ze všeho nejvíc miluje, když si může po ránu trochu přispat. V každém z nás je větší nebo menší kousek borderáka, ale tohle byl borderák stoprocentní, čistokrevný. Jmenoval se Markýz Chopper Alkyran III., kamarádi mu však říkali prostě „Kubíček". A on měl vlastně jenom samé kamarády. Mladého kocourka Flíčka a jeho mámu Tygřísku, sousedovic čubičku Sáru, po níž občas házel očkem, rodinu vlaštovek, která bydlela pod střechou a každé jaro mu přinášela novinky z voňavých dálek, a ovečky. Ovečky! Ty Kubíček naprosto zbožňoval. Skotačil s nimi po pastvině, proháněl je chvíli doleva, pak zase chvíli doprava, a když už náhodou nemohl – i to se Kubíčkovi někdy stávalo – plácnul sebou na chladivou travičku a se širokým úsměvem pozoroval, jak se ty jeho chundelaté kamarádky ládují.

Jednoho rána, když se Kubíček dosyta vychrupkal... no dobře, spíš to už bylo dopoledne... Zkrátka když se probudil a najedl, protočil ocásek nahoru a zvesela se rozběhl k ohradě s ovečkami. Už se těšil, jak si s nimi pohraje, příjemně se tím unaví a zase si dá dvacet. Měl to dobře naplánované.

Jenže v ohradě něco nehrálo. Ovečky polehávaly, popocházely, tu a tam si nějaká ukousla travičky, ale všechny do jedné vypadaly jako tělo bez duše. U ohrady postával ovčák, zamyšleně si prohlížel otevřenou branku a drbal se ve vousech.

„Co se děje, ovčáku?" zeptal se Kubík a drknul do dlouhána černým čumákem. „Budeme pást, nebo ne? Ta tráva se sama nesežere."

„Dneska z toho asi nic nebude, Kubíčku," potřásl ovčák smutně hlavou. „Vendelín zmizel."

Vendelín byl nejstarší beran z celého stáda. Kam šel on, tam šli i všichni ostatní – ovečky, mladší beránci i sotva odrostlá jehňátka. A on chodil, kam chtěl Kubík. Tedy, měl by chodit, kam chtěl Kubík. Jenže Vendelín byl liška podšitá, mezek tvrdohlavý, čertisko všemi mastmi mazané a navíc beran. Vždycky měl svou hlavu a na ní dva veliké, dokola zakroucené rohy, kterými vzbuzoval respekt široko daleko. Zkrátka Vendelín moc neposlouchal a Kubíka vždycky stálo spoustu bordeřích sil, aby ho přivedl k rozumu. Byla to pokaždé bitva vůlí: borderák a beran proti sobě, hlavy sklopené, oči upřené na protivníka, černobílý hafan krůček po krůčku zkracuje vzdálenost, huňatý beran podupává kopýtkem. Ještě krůček, korálkové oko sleduje přibližující se šelmu, další krůček, rohatá hlava se sklání k zemi. Další krok, nikdo ani nedutá, dokonce i ptáčkové přestanou zpívat... A pak Vendelín uhne pohledem, poskočí a odběhne směrem, který mu Kubíček ukáže.

Ještě nikdy Kubík neprohrál, ale moc dobře si uvědomoval, že ve Vendelínovi má zdatného soupeře, jenž ho může kdykoliv překonat, porazit a – ach, ta hrůza – zesměšnit před ostatními zvířátky. Ne, Kubíček neměl Vendelína zrovna v lásce. Ale věděl, že bez něj se ovečky nikam nehnou.

„Jak se to mohlo stát, ovčáku?" podivil se Kubíček. „Branku jsi včera zavíral. Ještě jsem to po tobě přece kontroloval."

„Už asi vím, jak to bylo, Kubíku," pronesl zadumaně vysoký vousáč. „Vidíš tady ten chomáč vlny a škrábance kolem petlice? Já myslím... myslím, že si Vendelín sám otevřel a odešel."

„Vážně? To se mi moc nezdá," zapochyboval pes a očuchal okolí těžké závory. Představa, že si Vendelín jen tak dokázal otevřít branku, se mu vůbec nezamlouvala. On sám na ni totiž ještě nevyzrál. A že by nějaký hloupý beran... „Ale když to říkáš, asi na tom něco bude. Co teď?"

„Nemám tušení," povzdechl si bezradně muž. „Stádo nějakého vůdce potřebuje. Ale trh bude až příští týden a dřív nového zkušeného berana neseženu. Do té doby to musíme holt nějak vydržet."

„Počkej, počkej, ovčáku," ohradil se Kubíček. „Měli bychom přece Vendelína najít, no ne?"

Sedlák jen bezradně rozhodil pažemi. „A kde ho chceš hledat? Může být kdekoliv. Jestli utekl už včera večer, klidně mohl doběhnout i do vedlejší vesnice. A pokud šel na druhou stranu na blata..."

„Neboj se, ovčáku, já ho najdu," nabídl se Kubík. „Mám skvělý čich, vynikající sluch a bílou náprsenku, podívej! Než se naděješ, budeme oba zpátky."

„Já ti nevím, Kubíčku," zapochyboval ovčák. „Najít ho nebude nic snadného... Ale dobře, utíkej. Ovšem do setmění ať jsi doma, rozumíš? S ním, nebo bez něj. To by tak hrálo, abych kromě berana přišel ještě i o tebe."

„Jasná věc," vyštěkl nadšeně borderák. Tohle vypadalo na ještě větší švandu než pasení! A až Vendelína přivede, dostane určitě nějakou dobrůtku, možná dokonce lahodnou, křupavou kostičku, se kterou si bude moct až do večera hrát a pak si ji na dvoře zahrabat na horší časy. Jako třeba na ráno. Nemluvě o tom, že mu Vendelín bude dlužit laskavost, a znáte to – nikdy nevíte, kdy se vám bude nějaká ta službička hodit. Jo, dnešní den bude stát za to.    

Bordeří povídačkyPřečti si tento příběh ZDARMA!