Kapitola II

47 6 9
                                                  

Bylo neuvěřitelné, jak rychle se mohou informace šířit. Michiko, Takawská hostinská, svým obchodním duchem toho dne zlomila nový rekord a velice brzy se šenk začal plnit lidmi. Vidina zpestření večera v podobě mladé pohledné muzikantky nadchla mnoho vesničanů.

Mio se usmála na Shinobua a střelila pohledem ke dveřím, které se již poněkolikáté otevřely a zase zavřely. Pospíchal k nim celý zadýchaný Akinobu a očima bloudil po okolí. Měl strach, že přišel pozdě.

„Ještě nezačala, neboj," prohodila černovláska, když se k nim mladík přidal. „Ale čekala bych, že když se ti tak líbí, budeš v hostinci mezi prvními."

„Mio-san!" zbledl hnědovlásek. „Ne tak nahlas," pravil ostražitě polohlasem. „Jen se mi líbí, není to tak, že bych... No vždyť víš. Líbí se mi spousta holek!"

Shinobu nasadil šibalský úsměv. „Vážně? Nikdy jsem si nevšiml, že bys po nějakých pokukoval. Celý dny nevystrčíš paty z domu ani z kasáren a upřímně řečeno, moc holek tam nemáme."

„Bratře!"

„Nazdar, děcka!"

Trojice se stočila k hrubému a přesto přívětivému hlasu. Statný čtyřicátník měl založené ruce na prsou a vesele se zubil, jinak si ho nikdo ani nedokázal představit. Tetsu, Takawský kovář, byl jednoduše veselý chlapík. „Taky jste si to nemohli nechat ujít, co? Je to už doba, co jsem slyšel erhu."

„Dobrý den," pozdravila Mio. „Hledáte Yuuho-san, že?"

Muž se zatvářil rozpačitě a dokonce se malinko začervenal. Ta černovláska vždy tušila, oč jde, ačkoliv si byl jistý, že v jeho případě tušili všichni. Byl do pravé ruky velitele stráže zamilovaný až po uši. „Samozřejmě, že hledám. Dlouho jsem ji neviděl."

„Když jsme se potkali naposledy, to bylo dnes odpoledne, potřebovala něco řešit s tátou. Šlo o pracovní záležitost. Nejspíš se to protáhlo do noci," vysvětlil Akinobu.

„A hrome, doufal jsem, že si tuhle raritu vyslechneme spolu... au!" Tetsu překvapeně poposkočil a chytil se za loket. Vedle něj se z čista jasna objevila stařenka, která ho podle všeho praštila.

Vypadá křehce, napadlo Mio, ale rozhodně taková není.

„Pořád nechápu, co je tak úžasnýho na ženský, co se ohání mečem místo vařečky. Měl by sis najít někoho, kdo ti uvaří, protože já už to dlouho dělat nemůžu," sdělila starší žena vyčítavě.

„Mami," upustil Tetsu. „Musíš do mě rejt i před těma děckama?"

Dlouze a významně se rozhlédla, načež zavrtěla hlavou. „Já tu žádný děcka nevidím. Kdy už nějaký budou? A kdo jim uvaří?"

„A-ale...," vypadlo z muže. Otočil se na trojici a očima prosil o podporu. „Yuuho umí vařit, že?"

Shinobu se rozpačitě usmál a mlčel. Jejich teta byla hrozná kuchařka.

Odpověď naštěstí přijít nemusela, slova se ujala Michiko. „Vítejte, vítejte!" oslovila své hosty a nyní i publikum. „Stalo se to tak náhodou, že dnes naše město navštívila muzikantka. Souhlasila, že nám dnes zahraje. Přivítejte Makoto!"

Plavovláska sešla ze schodů, oděna v bílé sukni po kotníky a světle modrém kabátku s dlouhým rukávem a stojacím límcem. Útlý pas jí zvýrazňoval široký pásek s kovovou sponou. V obličeji jí hrál trochu zdrženlivý úsměv.

V ruce nesla svůj nástroj a druhou přidržovala smyčec. Vyskočila na barovou židličku a opřela si erhu o nohu. Modrými kukadly přejela hosty, narovnala smyčec a nadechla se.

Mračna nad TakawouZde žijí příběhy. Začni objevovat