Distance

1.

Déšť. Šero. Jediný zdroj chabého světla v místosti jsou stará přeblikávající světla. Extrémně lhostejná nálada bez jakýchkoliv světlých záblesků zájmu a radosti. Přesně tohle Ninu obklopuje. Bezmyšlenkovitě sedí ve své poslední lavici u okna a pozoruje kapky deště stékající po špinavých školních oknech. Někde hluboko ve svém podvědomí slyší nepříjemný hlas její učitelky, která se očividně marně snaží žákům vysvětlit matematické rovnice. ,,Nino..pojď nám vypočítat něco u tabule," uslyší pronikavý hlas učitelky směřující k ní. Neochotně se zvedne a pomalým tempem se blíží k tabuli. Jako téměř každý den se jí nepodaří příklad vypočítat. S tlumeným smíchem spolužáků za zády usedá zpět do lavice a vrací se k pozorování kapek deště. ,,I tohle je zábavnější než nějaký rovnice," zamumlá si sama pro sebe. Vyučování je u konce a Nina míří domů. Déšť si užívá. Zakloní hlavu a nechává kapky dopadat a stékat po její tváři. Chvilku tak stojí a po tom, co je úplně promočená se vydá k domovu. ,,Další zbytečný školní den za mnou," proběhne Nině hlavou po tom, co odhodí svou tašku na zem.