„V tom případě," vyhrkla, „je naučím čajový obřad, ať to bude ona nebo on!"

„Čajovej obřad dělaj holky," namítnul Shinobu.

„A bojují kluci," bránila se.

Odpovědí jí byl mladíkův významný pohled. „Copak ty nebojuješ?"

„T-to je něco jiného," řekla a odvrátila hlavu. „Jsem z kočovné rodiny, tam to bylo třeba."

„Mio," poplácal ji po rameni ve znamení, že jen vtipkoval.

„Dobře, ale naučím ho vyznat se v přírodě! Číst čas z hvězd! Rozpoznávat stopy zvířat," spustila nanovo a malinko se zarazila. „Když bude chtít," pokračovala tišeji.

Shinobu se zazubil a klekl si před černovlásku. Předloktím se opřel o její kolena a druhou rukou pohladil její bříško. „Pravda," souhlasil. „Necháme to na tobě. Tak si pospěš, tvoje máma se na tebe hrozně těší. A táta taky."

Mio překvapeně zamrkala a začervenala se. „Nemůže si pospíšit," namítla.

Hnědovlásek jí věnoval šťastný pohled a opřel se bradou o své předloktí. Znovu zavál vítr. Zavřel oči.

Mladá žena zase ucítila horkost na lících, jak se dívala na mladíkovu klidnou tvář, a rukou mu bezděky zajela do vlasů. „Shinobu?"

„Hm?"

„Miluju tě."

„Já tebe taky..."

...

Akinobu konal svou hlídku v ulicích vesnice, což naznačovalo jeho bílé haori se znakem rodiny na zádech, oblečené přes zelené kosode a hakama v tmavším odstínu. Bystrýma hnědýma očima bloudil okolím. Vesnici občas navštívilo pár poutníků a už se párkrát stalo, že si přisvojili něco, co jim nepatřilo.

Jeho pozornost přilákal most přes řeku Takawa u vstupu do vesnice. Drobná postava zahalená v plášti a slaměném klobouku kráčela směrem k mladíkovi. Od levého ramene přes tělo se jí táhl popruh upevňující na jejích zádech cosi malého podlouhlého, do látky zabaleného.

Mladíka zaujala natolik, že jeho nohy samy zamířily přímo k ní. Osoba se obdivně rozhlížela, přesto jí stín klobouku halil obličej. Překvapena vzhlédla, když jí Akinobu zastoupil cestu, a zastavila se.

Hnědovlasý mladík překvapeně zamrkal. Zpod slamáku si ho prohlížela dvojice velkých šedomodrých očí patřících dívce snad jen o pár let mladší než on.

„Proč mi stojíte v cestě?" promluvila opatrně a zabloudila ostražitým pohledem k mladíkovu meči. „Provedla jsem něco? Sotva jsem přišla."

„Ale vůbec ne," usmál se roztržitě Akinobu a uvědomil si, že se musel tvářit hrozně vážně. O krok ustoupil, aby opustil dívčin osobní prostor. „Omlouvám se vám, slečno," dodal. „Jen mě zaujalo tohle." Ukázal na předmět na jejích zádech. „Vypadá to neobvykle."

„Erhu," vysvětlila prostě, avšak i její výraz povolil.

„Erhu?" zamrkal mladík a obešel cizinku ze strany. Natáhl ruku a chystal se nahmátnout velké ladící kolíky.

„Nesahat!" vykřikla dívka, až se pár kolemjdoucích otočilo. „To strážci vesnic smí? Sahat bez dovolení, na co se jim zlíbí?!" obořila se na něj.

Akinobu letmo prohlédl výrazy zvědavců a zrudnul. „Slečno! U všech klasů, to jste to nemohla říct jinak?"

Cizinka zamrkala a rozhlédla se. I jí se do tváří vehnala červeň. „N-nic se neděje!" vyhrkla. „On mě vážně neobtěžoval!"

Mračna nad TakawouZde žijí příběhy. Začni objevovat