Mračna nad Takawou

Kapitola I

Mio nahlédla za roh domu a usmála se. Shinobu seděl na verandě a čistil svou katanu. Znovu se schovala a opřela se o zeď. Vzhlédla k nebi, k plujícím mrakům. Léto právě předávalo žezlo podzimu a vzduch se lehce ochladil - přesto si však nikdo zde v Takawě nemusel dělat starosti s teplejším oblečením.

Zafoukal příjemný vítr a rozcuchal její dlouhé havraní vlasy.

Povzdychla si. Takový krásný den pro oznámení takové krásné noviny. Cítila směs vzrušení, dobré nálady, ale i trochu strachu. Nevěděla, jestli její muž přijme novinu stejně jako ona. Každý den ho viděla tvrdě trénovat, volného času měl pomálu.

Naposledy si upravila žlutou yukatu s hnědým vzorem lístků javoru, uhladila vlasy a vyrazila vstříc hnědovlasému bojovníkovi.

Všiml si jí už z dálky a sotva se na ni otočil, jeho oříškové oči se rozsvítily radostí a něhou. Mio mu úsměv opětovala.

Posadila se vedle něj a sledovala jej, jak uklízí svou zbraň zpátky do pouzdra. Mlčela. Stále se ještě odhodlávala.

„Kdepak jsi byla?" zeptal se. Měl tolik příjemný hlas. Byl oblečen v šedém kosode a vínovém hakama.

Mio se zasněně usmála. „U léčitelky."

Shinobu si zjevně nevšiml jejího výrazu a málem vyletěl do stoje. „Co ti je? Jsi v pořádku? Nic tě nebolí?" S každou otázkou zvyšoval hlas a jeho výraz byl vystrašenější a vystrašenější.

Mio mu položila dlaň na rameno, aby se uklidnil, a zavrtěla hlavou. „Neboj, nejsem nemocná."

Shinobu zamrkal. „Tak proč jsi byla u léčitelky?"

„Já," nadechla se. Stále nevěděla, jak mu to říct. Bála se jeho reakce, a teď když přišla správná chvíle, znervózněla tak, jako nikdy v životě. „Překvapení," vypadlo z ní nepřítomně.

„Překvapení? Mio?" Jemně s ní zatřásl, protože se zdálo, že je mimo. „Jaké překva... Mio!"

Trhla sebou, když zaslechla své jméno, a nemotorně se na svého muže usmála.

Shinobu vyvalil oči a žena znejistila, snažíc se z jeho tváře vyčíst jeho následující chování. Tvářil se překvapeně.

A konečně otevřel ústa.

„Takže... já..." vypadávala z něj slova po jednom, „budu..." Aniž by dokončil větu, pokýval hlavou.

Jeho žena se lehce začervenala a napodobila ho.

Znovu zakýval a tentokrát se jeho koutky lehce nadzvedly. A s každým kývnutím se nadzvedávaly víc a víc. „U všech klasů, Mio!" vykřikl nečekaně, vyskočil a popadl ji za ramena. „Kdy? Jak? Kde? Totiž, to jako fakt? Fakticky fakt?"

„P-před dvěma měsíci," zrozpačitěla hned u první otázky a opatrně se vymohla z mladíkova sevření. Měla radost. Měla neskutečnou radost, že vidí jeho nadšení. Ucítila horkost ve tvářích a ve svých fialkových očích. „A jak? To snad víš," zavtipkovala nejistě a zahleděla se na zahradní jezírko.

Shinobu se konečně trochu uklidnil a posadil se. Následoval pohled své milované. Bylo na něm vidět nadšení. „To bude úžasný!" spustil. „Sotva se naučí chodit, začnu ho učit šermovat! Určitě bude tak dobrej, že se jednoho dne stane velitelem jednotek! Bude zachraňovat dámy v nesnázích a bude všem pomáhat!"

Mio zamrkala. „On? Co když budeme mít holčičku?"

Bojovník se zazubil. „Tak ona. Je v tom rozdíl? Jestli to bude holčička, bude určitě tak krásná, jako ty! A budu jí trénovat, v tom mi nezabráníš," podíval se na ni na první pohled dotčeně.